Srpen 2012

Bludný den aneb to se fakt stalo

3. srpna 2012 v 18:04 | Urea |  Próza: prostoneprostá

Ležím ve vaně a celá smrdím od psa. Jak se to stalo? Odpověď by asi normálního člověka nezajímala. "Vždyť pouze smrdím od psa!" říkám si i já, která jsem dnes vyšla z obyčejné bouřky, které se všichni neobyčejně báli a já jsem cítila respekt a úctu.

Celý ten jednodenní příběh psího smradu začal relativně obyčejně...

Jsme v Panských Nových Dvorech a hledáme mrtvolu bezdomovce, o kterém nám řekl: No prostě někdo.

Pan Noprostěněkdo ale rozhodně nebyl nadvakrát konkrétní. Měli jsme od něj dvě indície. A to název vesnice viz. výše a konkrétní místo. Tím konkrétním místem byl les. Kdo nezná Panské Nové Dvory, měl by asi vědět, že je tam více lesů než domů a spousta cest a cestiček. Ano, samozřejmě v rozsáhlých lesích. A tak jsme se začali zcela detailně seznamovat s místními, poté i se zdejšími perifériemi. Už víme to, kde všude jsou slepé silnice a i to, jak moc může být slepá silnice slepou.

Při hledání podezřelého místa, tedy místa s bezdomovcem, nás kola auta zavezla ke skládce - další periférie končící slepě.

To už jsme hledali docela dlouho. Přestalo mě to bavit. Začala jsem rétoricky sabotovat pátrání po mrtvém bezdomovci. Hledat bezdomovce v lese složeném z X hektarů lesů je skutečně jako to stou jehlou a kupou sena. Odjíždíme po silnici lemující skládku. Domky jsou zatím stále v nedohlednu. Co v dohlednu více než je, je zmoklý a rozklepaný labrador, kterého míjíme už podruhé. Objíždíme ho. Běží za námi. Na té dlouhé cestě opravdu neúnavně. "Zastav, zastav, musíme mu pomoct!" křičím na kolegu. "Ne, já se ho bojím," křičí kolega na mě. "Ne, nemůžeme ho tady nechat! Zastav," křičím já. "Ne, co s ním chceš jako dělat. Co když má vzteklinu nebo něco?" brání se kolega. "Zastav," dám opravdu nemalý důraz na prosbu, kterou několik minut opakuju. Auto zastavuje. Otvírám dveře, vystoupím a na dálku mapuju, zda pes opravdu nemá vzteklinu nebo něco. Má strašný strach z bouřky a je pořádně zadýchaný. Chvíli si s ním povídám, zjišťuji, čí je a snažím se mu naznačit, ať utíká "tamtím" směrem k domkům. Výřečný rozhodně není, pouze se cpe do auta. "Smrdíš, pse a jsi špinavý," říkám mu, což ho nezajímá. Chce pryč z bouřky, chce do auta. Přichází dohady s kolegou na téma: Co teď? "Do auta by neměl. Je špinavej, smrdí a v práci by náz za to beztak zjebali," říká kolega. "Zavolám do útulku, ať pro něj přijedou," prohlásím hrdě a hledám číslo. Brzy zjišťuji, že jsem si ho jaksi zapomněla uložit. "Volej městskou," vypadne duchapřítomně z kolegy. Tak vytáčím, pes se dere do auta. Prší na mě, obličej se mi mění v makeupovou skvrnu. To už se nasírám. "Žiš, tak ho prostě odvezeme měšťákům, nebo do útulku. Tady nebudu stát jak debil hodinu a moknout," prohlásím již poněkud nevrle. "Já se ho bojím. Ale když ho budeš vzadu držet, tak teda jo. Hodíme ho měšťákům," vypadla z kolegy férová dohoda. Sedím vzadu se psem, uklidňuju ho. Tep má tak tisíc na tisíc - prostě podstatně rychlejší, než je přirozené. Psa odevzdáváme, policisté ho tam prý už jednou měli. Poprosím, zda si mohu umýt ruce. Umyju si ruce v naději, že už nebudu smrdět. Smrdím. Sedám do auta. "Smrdím, jsem špinavá, mokrá a to auto páchne jak ten pes," pronesu po návratu ke kolegovi. "Chci už domů," řeknu smířeně s tím, že pátrání nevyšlo. "Héééj, tak se zkusíme podívat ještě do té jedné uličky a pak už vážně pojedeme," navrhne kolega návrat do Panských Nových Dvorů. Podívám se na něj s naprosto ironickým výrazem a řeknu: Jasně! Po třech hodinách tam určitě ještě budou. "Proč by ne..." okomentuje a fakt jede do Panských Nových Dvorů. Sedím a tupě hledím na sílící bouřku. Poznáváme další nejslepější slepé silnice, či jak to nazvat. Mám pocit, že už tam nemůže být žádná cesta, kterou bychom neprojížděli. Věděli jsme o každém přejezdu, o části v chráněnné krajinné oblasti Beskydy, kde jsme viděli tabuli, nikoliv zvíře. Viděli jsme spoustu krásných i škaredých domků, ale jen né auta policie. "Tady jsme ještě nejeli," zaradoval se kolega, že našel další "nějakou" cestu. "Hej, bezdomovec. Zastav, zeptám se ho. Sice to asi bude trapné a asi nám nic neřekne, ale stejně..." zvolám ve snaze ukončit ten bludný den. Zastavujeme. Oslovím bezdomovce - živého, jedoucího s vozíčkem po silnici - a zeptám se ho na mrtvého bezdomovce. Dívá se na nás pohrdavě jako na chleba, když by měl chuť na vodku. Trochu se zastydím a doufám, že to nebyl žádný známý, či kamarád toho mrtvého. Netváří se ale smutně...

Víme, že ví. Říká, že neví. Tak mu popřejeme nádherný den a jedeme se zase někam ztrácet. Mlčím, tupě hledím a čekám, až to kolegu přestane bavit. Dočkám se. Po delší době, ale dočkám se. Odjíždíme na benzínku pucovat auto. Auto už krásně voní a je čisté, jen já stále smrdím, jsem mokrá... však víte: viz. výše.

Vracíme se do Ostravy. Sotva vjedeme na dálnici, strhne se pořádná bouřka. Kolega mě opravuje, že jde pouze o přívalový déšť. Marně přemýšlím nad tím, jak se může o takovém lijáku mluvit jako o přívalovém dešti. Stěrače kmitají na sto procent. Většina řidičů to vzdává a zastavuje u krajnice. "Zastavíme taky?" ptá se kolega. "Proč?" ptám se já. Jedeme dál. Snad poprvé v životě zažíváme jízdu po dálnici rychlostí šedesát kilometrů v hodině. "Myslíš, že nás za to v práci pochválí? Jako že jsme jeli tak slušně po dálnici?" ptá se kolega. "Hm, když nebudeme mluvit o přívalových deštích, tak možná i jo," zamýšlím se nad tím a ostražitě s kolegou sleduju cestu. Všude po okrajích stojí auta. Jsme pány silnic, kteří náhle vjedou do obrovské louže, která vznikla pod mostem. Kolega se leká. Já jsem blondýna, dochází mi to až ve chvíli, když jsme v bezpečí. Udeří blesk. Přemýšlím o slově bezpečí. Najednou jsme v Ostravě, ve které zatím nelije... Chci říci: nejsou přívalové deště. Konečně se dostávám domů. Smrdím, jsem mokrá a špinavá. Však víte...

Mířím do vany a s tužkou přemýšlíme, rekapitulujeme den. Mrtvého bezdomovce jsme nenašli. Z dnešního dne si připadám mrtvá sama. Už jsem ale alespoň ve vaně a už asi tak nesmrdím.

A jaké z celého dne plyne ponaučení? Tak to fakt nevím, které z nich vybrat. Tak třeba: nehledejte mrtvého bezdomovce jako jehlu v kupě lesa. Může se vám totiž stát, že budete smrdět, budete mokří, špinaví a mrtví ležet ve vaně.

(P.S. Tam někde uprostřed chybí, že jsme pronásledovali i auto policie, které nás dovedlo do Bašky. Furt jsme věřili, že to může nějak katastrálně zapadat. Čistě teoreticky i ano. Nezapadalo. Policistka zastavila, my jsme zastavili vedle ní. Zeptali jsme se, zda neví o nějakém mrtvém bezdomovci. Říkala, že ne a že ona hledá nějaké dvě urny. Byl to málo "morbidně nemorbidní den".)