Růžová Ostrava II.

8. listopadu 2011 v 15:26 | Urea |  NEJ(SVĚT)ĚJŠÍ TROJICE
Růžová pára se šířila ostravskou vískou jako blechy v psím kožichu. Účinně a nenápadně. Nejsvětější trojice byla přímo v éře růžového plynu. Vsugerovala si, že žádné růžové období nezpůsobila a jen tak se procházela těmi tajně netajnými ulicemi, dokud úplně nazapomněla, co v nejposvátnějším místě vymyslela. Protože jen díky tomu byla schopna "naplno" prožít nové dobrodružství. S každým krokem se Křesílku a Odmítavšínovéjméno starý svět mazal. Jen Žebřítko sledovala, vnímala a věděla o obou světech. O tom původním i o tom růžovém. V tom totiž vnímala nejsilnější význam věty: naplno prožít. Ne, že by chtěla udělat podraz na Křesílko a Odmítavšínovéjméno, ale tak nějak tušila, že někdo musí vnímat průběh, aby ho pak mohl živě vylíčit a aby šlo dojít ke, všemi domluvenému, konci. "Tak to bude mega nářez. Řeknu jim to?" napadlo Žebřítko, že se s oběma podělí o své vnímání. "Ne. To už by nebyla taková sranda," odpověděla si Žebřítko a šmárovala vedle nich, jako by se sklenice rozvlovala na stole, který nezasáhl důlní otřes, čili jako by se nic nedělo. "Vám hráblo, bo co?" prohodila důmyslně promyšlenou otázku směrem ke Křesílku a k Odmítavšínovéjménu. "A to jako proč? Jako..." zeptal se pohoršeně Křesílko. "Já jen, že se oba usmíváte jako magoři..." konstatovala Žebřítko, která se strašně bavila účinkem růžového plynu. "Já se neusmívám," řekl Křesílko. "Já taky ne," řekla Odmítavšínovéjméno. "A tak to je slimák, bo co? Co se Ti to vlepilo do obličeje...?" neodpustila si Žebřítko. "Jsi úplně blbá," řekl Křesílko. "A to jako proč? Co je na úsměvu špatného?" položila jednoduchou otázku Žebřítko. "Jdeme na pivko?" vyhnul se odpovědi Křesílko. "Může být," odpověděly jako jedna Žebřítko s Odmítavšínovéjméno. "Kaj?" zeptala se Žebřítko. "Nějaký návrh?" doplnil Křesílko. Všichni tři stáli jako sloni před vyschlou louží. "Nechce se mi nad tím přemýšlet. Mám v hlavě něco důležitějšího, i když nevím, co. Něco nadhoďte," komentoval s pohledem upřeným někam do dálky Křesílko. "Tam někdo stojí, že tam hledíš jako lednička? Stejně tupě a bledě...?" smála se Žebřítko. "Jsi blbá," odpověděl Křesílko, který svá slova nemyslel ani jako urážku jako spíš snahu, aby něco řekl a stále tupě hleděl. Odmítavšínovéjméno taky jen stála a zmateně se rozhlížela. No, nebylo divu. "Tady je to všechno nějaké jiné, že?" rýplo si záhadně Žebřítko do Odmítavšínovéjméno. "Hej, že?" projevila Odmítavšínovéjméno nadšení z toho, že má někdo stejné vnímání jako ona. "Hej, no," pousmála se Žebřítko. "Nic, děcka. S váma je zase zábava. Jeden čumí jako lednička, druhý se rozhlíží jako dezorientovaná včela... tuž pojďme do nejbližší knajpy, kde prostě teče pivko. Ono je asi docela jedno, kde to bude. Jistě se mnou souhlasíte," promluvila na Křesílko a Odmítavšínovéjméno. Skutečně to bylo to samé jako mluvit na ledničku, či dezorientovanou včelu a čekat odpověď. Rozhodla se, zahrát si na dítě. "Pojďme ňa to pííívoo, táááám, tam nám budě fajněěěě," šišlala Žebřítko a tahala oba za rukávy. Trochu jako zombie se oba pohli a mířili za Žebřítkem s komentářem "Jsi jak malá." Žebřítko se uvnitř strašně smálo. Už si ani nepamatovalo, kdy měli podobně dokonalý nápad s podobným průběhem. Moc dobře věděla, co v dáli hledá Křesílko a stejně tak věděla, z čeho je dezorientovaná Odmítavšínovéjméno. "Ne, pořád jim to neřeknu," utvrdila se ve svém rozhodnutí Žebřítko. "Dííífejtééé, dífejtééé, chospůdka," ukázala Žebřítko na nějakou hospu poslední třídy, která pro ně v daný moment musela být zákonitě první třídou. Sedli si na zahrádku. Ono vlastně ani nešlo sednout nikam jinam, protože to víc než hospoda byl nějaký stánek se židlemi. Pivo tam ale měli. "Já tam zajdu, můžu?" poskakovalo Žebřítko. Ani ne tak radostí, jako snahou na chvíli ty dva probrat. "Dobrý. Můžu, tři piva?" řekla Žebřítko, když přišla k mikrookénku, které ji trochu připomínalo gilotinu. Nevpomněla by na jediný moment, kdy by do něj strčila hlavu. "Bluble," vypadlo z obsluhy a Žebřítko podala peníze. Brzy na to Žebřítko donesla piva. "Tak zduř," pozvedla svého Ostravara, ze kterého jí bylo vždycky blbě a stejně ho pila. "Zduř!" řekl zasněně Křesílko. "No jo," prohodila zamyšleně Odmítavšínovéjméno. "Hm, super... Co budeme dělat?" zeptala se Žebřítko, která tak nějak místo plánů na "něcodělání" doufala v to, že začnou oba komunikovat. "Kdyby tady byl Dlouhý, tak Ti řekne: tak tam, kurva, neseď a pojď mi pomoct s tím ohněm. Ale není tady ani Dlouhý, ani oheň...," zamýšlel se Křesílko. "Ale jsem tady jááá, huhůůů," houkala na ně Žebřítko. "Co to jako bylo?" dostala se jako první z "mimozy" Odmítavšínovéjméno. Žebřítko dělalo poctivě stále mrtvého brouka. "Vím já? Ale bylo to divný, že?" pokusila se Žebřítko napodobit zmatenou intonaci Odmítavšínovéjméno. "Může mi tady někdo vysvětlit, proč zrovna tam čumím?" dostal se zpátky k trojici Křesílko. "Hej, jo, vždyť to je náš nový svět," usmál se Křesílko. "Já tam někde - evidentně v Porubě, bo kde - mám princeznu Niké, ha!" prohlásil hrdě Křesílko. "Hej, jo, to divné je úplně všechno okolo," prohlásila hrdě Odmítavšínovéjméno. "Hej, jo," řekla, aby něco řekla Žebřítko a v duchu se zase chlamala. Opět si byla vědoma toho, že jakmile z obou vyprchá Ostravar, díky kterému - jako jedinému - mají možnost nahlédnout na původní, průběžný i nový svět, tak že budou mít zase okno. "Tak ještě raz, zduř," pozvedla číši Žebřítko. "Já navrhuju, dát ještě jedno a vypravit se na výpravu po ově. Zjistit, co růžový plyn udělal s našimi spolužijícími," navrhla Odmítavšínovéjméno. "Já navrhuju, že bychom to zjišťovali v Porubě," zkusil Křesílko, kterému bylo očividně "jedno", kde má svou princeznu Niké. "Hm, tak já navrhuju, vzhledem k tomu, že jste ještě nedopili ani to první, nic nenavrhovat a jen se rozhlížet a dřistat. Vždyť jsme kousek od lagun, tady už růžový plyn musí valit úplné bomby," rozhlížela se Žebřítko a stála bok po boku pravdě. Stačil jeden pohled před sebe a všichni tři viděli, jak se zloděj řítí ke stařence, vytrhne jí tašku a běží pryč. Po pár metrech se zastaví, otočí, vrátí se ke stařence, dá jí tašku a snaží se jí vnutit svou peněženku. Stařenka odmítá a hladí zloděje po hlavě. "Co si myslíte, že mu řekla ta stařenka a co on jí?" prohodila zvědavě Žebřítko. "Poslal bych Tě do dupy, kdybych Tě neměl tak rád. To beztak řekl ten zloděj," navrhl první možnou variantu Křesílko. Žebřítko i Odmítavšínovéjméno se začaly brutálně smát. "Taky možnost," prohodila Žebřítko. "Anebo... nebudete tomu věřit, ale asi jsem o vás zakopnul. Neztratila jste náhodou kabelku?" doplnila Žebřítko, nikdo se nepřestával smát. "Oh, chlapče, připomínáš mi mého vnuka, ten je taky tak hodný. To řekla beztak ta babička," smála se Odmítavšínovéjméno. "Anebo... já být mladší, tak Tě kopnu za tu krádež do prdele. Ale nejsem a navíc Tě mám tak ráda, že bych to prostě neudělala," smál se Křesílko. "Chlapče, to se stává. Každý v životě občas zakopne. Důležité je, že se zvedne," vybuchla smíchem po vlastní větě Žebřítko. "Ty jsi blbá," vypadlo z Křesílka, který poněkud zapochyboval, nakolik byla věta vtipem a nakolik vážnou zprávou. "Jste jak stonožky bez noh. Kalíme, bo co?" zlehčila situaci, ať už byla jakákoliv, Žebřítko. "Bo se té stařenky můžeme jít zeptat," navrhla Odmítavšínovéjméno. "Hm,... A kdo jako vstane od piva a půjde se zaptat?" zasmála se Žebřítko. "Zduř!" připili si všichni tři z poloviny prázdným kriglem. "Tak já jdu asi pomalu pro další rundu, ni?" navrhla Žebřítko. "Ježiši, ne, ne! Nevstávejte," pronesl cizí hlas, který se z čista jasna zjevil u jejich stolu. Byl to ten muž za gilotinou. "To je ten z gilotiny," zašeptala Žebřítko oběma. "Z jaké gilotiny jako?" zeptal se nahlas Křesílko. "Tobě to okno ve stánku nepřipomíná gilotinu?" zašeptala taktně Žebřítko. "A proč jako gilotinu?" zeptal se opět nahlas Křesílko a Žebřítko pochopila, že nenápadnost v tomto případě nehraje absolutně žádnou roli. "Můžu se na něco zeptat?" otočila se Žebřítko k číšníkovi. "Ano?" reagoval uctivěji než uctivě číšník. "Co Vám připomíná to okno Vaší boudy?" zeptala se zvědavě Žebřítko a tak nějak doufala, že tam taky vidí gilotinu. "No, okno?" řekl nechápavě číšník. "Aha, tak my si dáme ještě tři piva. Děkujeme," ukončila debatu Žebřítko. "Hej, vole, Ty tam jako taky vidíš jenom okno?" otočila se Žebřítko na Odmítavšínovéjméno a doufala v jakoukoliv jinou odpověď. "Mně to připomíná krabičku plnou zázraků. Co chceš, to Ti z ní dají," řekla Odmítavšínovéjméno. "Díííík. Vidíš, Křesílko? I v hovně najdeš miliony různých tvarů a vůní," smála se Žebřítko. "Jsi blbá," zakončil diskuzi Křesílko. "Čum," rýpnul první do Odmítavšínovéjméno, která seděla hned po jeho ruce. Pohybem Odmítavšínovéjméno hlavy se automaticky otočila i Žebřítko. Všichni nechápavě hleděli do parku. "Jsme prostě Boží," konstatovala Žebřítko. "Ve vší skromnosti, samozřejmě, že?" doplnila Odmítavšínovéjméno. "Samozřejmě," řekla Žebřítko a hleděla dál. Před jejich očima probíhalo zvířecí vystoupení. Dvě veverky spolu pařily tlapičku v tlapičce, občas si plácly ocáskem. Ptáčci, různého druhu, si posedali na větvičky a zpívali úplně stejnou melodii - nebývalé! Kuny vylezly ze svých kuních úkrytů, postavily se vedle sebe a usmívaly se a mračily se a usmívaly se a mračily se. A? Strašně jim to šlo. Všichni tři se zase chlamali jako malí. "Tak to by mě nenapadlo, že to bude působit i na zvířata..." prohodila Odmítavšínovéjméno. "No, evidentně..." podpořila ji Žebřítko. "Je to tady úplně Boží, ale já mám tak nějak pocit, že už budu muset jít," vypadlo z Křesílka, který se stále smál. "Všichni už budeme muset jít," řekla s pokusem o vážnou hlasovou vlnu Žebřítko. "A kam byste jako všichni chodili?" nechápala Odmítavšínovéjméno. "Já musím do té Poruby," řekl Křesílko. "Nemusíš..." prohodily jako jedna Žebřítko s Odmítavšínovéjméno. "Hej, fakt jo!" vypadlo s naprostým přesvědčením z Křesílka. "OK, tak jo. Obědnám nějaké nealko, jo?" navrhla Žebřítko. "Fuuuj. To jako proč? Máme dostat ještě to pivko," stávkoval Křesílko. "Až ho dopijeme, tak až pak to nealko, vpoho," uklidňovala ho Žebřítko. A jak řekla, tak se stalo. Všichni tři dopili druhé a zároveň poslední pivo. Během dopíjení se neskonale bavili tím, co sami zaseli. Žebřítko obědnala nealko. Když se ho napili, zase zapomněli, co vlastně chtěli. Odmítavšínovéjméno se zatvářila dezorientovaně. Křesílko zase tupě hleděl směr Poruba. "Nic, děcka. Tak já svištím. Hezkej den a zase brzy naviděnou," popřála Žebřítko krásný den jako by se v hlavě Odmítavšínovéjméno a Křesílka nechumelilo. "Upřímně jsem i zvědavá, jaký ten den budete mít," zamávala na rozloučenou a sledovala jak Odmítavšínovéjméno odchází směrem ke Stodolní a Křesílko směrem na Porubu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama