Listopad 2011

Růžová Ostrava VII.

19. listopadu 2011 v 12:05 | Urea |  NEJ(SVĚT)ĚJŠÍ TROJICE
"Tak jak se hraje ta hra: Hrnečku, zduř?" ptal se Liam. Jeho slova doplňovala hudební kulisa a občasné přiblížení a oddálení slunce, se kterým si sporadicky pohrávala Odmítavšínovéjméno. Všichni totiž záhadně střídali svět nejsvětější trojice s růžovou Ostravou. Nejspíše v tom hrála jistou roli alkoholová hranice osvícení. "Tak, my jsme ji zatím hrály jen na rétorické bázi. Pro inspiraci jsme si mezi sebe daly hrneček," ukázala Polárka na hrneček před sebou. "Žebřítko, počkej, jak jako jen na rétorické bázi? Ona nás čeká i jiná?" nechápala Rajčátková. "Proč Ti říká Žebřítko, když jsme v neutrální zóně?" zašeptal zvědavě Liam do ucha Polárce. "A to mám vědět jak? Nejspíš v ní není, bo co..." odvětila Polárka a chtěla si vzít zpátky slovo. "Hej, hej! Tak prrr... Polárko, RWE?" oslovil Liam obě víly. "Ano?" řekly jako jedna. "Na slovíčko," pravil Liam a ukázal na vedlejší pokoj. Všichni tři se všem třem omluvili a přesunuli se do vedlejšího pokoje. "OK. Nemáte pocit, že se někde stala chyba? Já už tak trochu nevím, kdo jsem," zabědoval Liam ala Křesílko. "A Ty jsi to snad někdy věděl?" položila neurčitou otázku Polárka ala Žebříko. "Hej, ne, ale... Dobré, je některá z vás schopná, vzpomenout si na začátek? Jakože na úplný začátek začátků? Pak totiž přišly drobné zmatečky a pár ran do hlavy, po kterých jsem tak trochu zapomněl... no, asi na všechno," vypadla z Liama ala Křesílka hromada vět, které zněly jako jediné slovo. Polárka ala Žebřítko se na to nemohla dívat už ani vteřinu a i když věděla, že Liam ala Křesílko pravdu zapomene nejpozději druhý den, připomněla úplný počátek. "Louka, dokonalost, konečnost, nekonečnost, všechno a nic... čistokrevná láska a v ní naše odhodlání pro dobrodružství. Udělat z Ostravy růžovou Ostravu... Na jménech sice nadvakrát nezáleží, ale tehdy jsme si říkali Žebřítko, Křesílko a Odmítavšínovéjméno," vzpomínala Polárka ala Žebřítko. "Aha... a jak je teda možný, že nám ty tři z vedlejšího pokoje rozumí. Nebo nerozumí? Myslíš, že na té louce byly taky a viděly nás, bo...?" kladl si opět nahlas otázky Liam ala Křesílko. "Možná byly, možná nebyly. Není zase tak podstatné... Asi spíš asi ne, bo na mě působí, jako by teprve nedávno zjistily, co je takováta černá díra, ta nenaplněnost, kterou v sobě mají, neznají a radši ani nenazvou. A co si budeme... s námi každý cítí, že žije. Ve vší skromnosti, samozřejmě," začala se opět smát Žebřítko ala Polárka. "Ha!" vykřikl Liam ala Křesílko a vytáhnul diktafon. "Teď už na to nezapomenu!" zvolal radostně Křesílko ala Liam, který ci celý Polárčin ala Žebřítkův molog nahrál. "Vážně?" pousmála se, zcela záhadně, Žebřítko. "Vážně!" řekl Liam ala Křesílko. "A už vím, co umíš Ty! Jak já jsem nesmrtelnej a RWE umí přiblížit slunce, tak Ty vidíš lidem do hlavy," zaradoval se po zjištění Křesílko ala Liam. "Vážně?" zasmála se Žebřítko ala Polárka. "Tak jdeme zpátky, ne? Se už na Hrnečku, zduř docela hodně, hodně těším," zaradoval se Křesílko ala Liam, který měl konečně pocit, že je naplněn a po dlouhé době nepřemýšlel nad vodou a vínem a uroborosem a a a... Všichni tři se otočili ke dveřím, které zůstaly pootevřené. "Hele, já si ho tady do zítřka nechám, ať ho někde neztratím, jo?" podíval se Liam ala Křesílko na Odmítavšínovéjméno ala vílu RWE. "Jasné," usmála se Odmítavšínovéjméno ala víla RWE. "Vážně?" zasmála se víla Polárka ala Žebřítko, které bylo jasné, že si zítra na diktafon ani nevzpomene, natož že by poznal, že je jeho. Všichni tři vešli do pokoje. "Já se omlouvám, ale už musím jít," pronesla Rajčátková těsně poté, co se trojice vrátila do pokoje. "Nemusíš," smála se trojice jako jeden člověk. "Ne, fakt. Mám, mám..." zamýšlela se a dávala si na čas Rajčátková. "No, nemusíš, ale hledej," usmála se na rozloučenou trojice a otevřela dveře, do kterých se nahrnula i Niké a Bílej digitál, který (á) měl, ze zcela záhadného důvodu, nožičky. "Taky už jdete a fakt, fakt musíte. Chápeme," smáli se stále všichni tři. Trojice ve dveřích na trojici v pokoji nechápavě hleděla, Bílej digitál si to cvakl (a). Trojice odešla.
"Čemu se vlastně smějeme? Vždyť na tom není nic vtipného," zeptal se Křesílko ala Liam, když se nad celou situací s jistým odstupem zamyslel. "Asi bychom neměli tolik mluvit a tolik se smát..." vypadlo z Křesílka ala Liama. "Vážně?" zamrkala Žebřítko ala Polárka. "Tak jako co... chceš brečet? Ono to vyjde na stejno, ne? Žít růžovou Ostravou chceme tak jak tak... nemusíme, chceme... a jak ten čas vyplníme? Je snad jen na nás. A já se třeba fakt radši směju a prožívám každou vteřinu," konstatovala Polárka ala Žebřítko. "Já taky," zareagovala Odmítavšínovéjméno ala RWE. "Já vlastně taky," usmál se Křesílko ala Liam. "Hm, jen bychom příště neměli nechávat otevřené dveře, když něco podobného řešíme... asi...," zamyslela se Polárka ala Žebřítko. "S tím plně souhlasím. Asi to byla moc velká porce pravdy, co vyděsila. Když nebudeme děsit, bude nás víc, nebudeme se bát vlka, nic," prozpěvovala si Odmítavšínovéjméno ala víla RWE.. "Souhlasím, pravda se má dávat postupně," přikyvovala Žebřítko ala víla Polárka a Křesílko ala Liam kýval, aniž by si to uvědomoval, na souhlas. Víc než téma hovoru ho ale zajímala hra Hrnečku, zduř.
"Tak jak to bylo s tou rétorickou bází?" mírně naznačil změnu tématu Křesílko ala Liam. "Poslední věc... Křesílkovina nebo Liamovina?" zeptala se Žebřítko, jak má oba oslovovat. "Dnes? Křesílkovina," usmál se Křesílko a Odmítavšínovéjméno kývla - jakože OK.
"Dobré. Tak ať přiblížím celý myšlenkový pochod. Zduř říkali tady zdejší hoši místo slova ahoj... třeba. Hoši jako havíři. Rétorická báze u hrnečku zduř spočívala v tom, že jsme se střídaly ve vymýšlení situací, ve kterých si havíř může trhnout trapas s hrnečkem a v rámci omluv z něj vypadne pozdrav tedy Zduř!" vysvětlovala Žebřítko. "Ahá. A jaké jste vymyslely situace? Jako alespoň pár..." vyptával se zvědavý Křesílko. "No, zaznělo tady... Jedna storka se jmenovala: Kterak havíř na záchod nedošel. Příběh byl o horníkovi, který si s sebou na šachtu vzal vždy dvě hlavní věci. Žvýkací tabák a svůj hrneček pro štěstí. Jednou, když makal přes čas, se mu strašně chtělo na záchod. Toalety ale daleko... Hodit bobek někde do štoly bylo pod jeho úroveň... tak si vzpomněl na hrníček pro štěstí a když začal svou potřebu vykonávat, kde se vzal, tu se vzal, objevil se jiný horník. Havíř čopěl, hrníček u prdele a slov poskrovnu. Jediné, co z něj vypadne, bylo slovo: zduř," vzpomínala Žebřítko a Křesílko si držel bránici, která měla co dělat, aby se náporem smíchu neroztrhla. Ale co, že? Když je Křesílko nesmretlný.
"Ještěěě..." volal vysmátý Křesílko. "Nebo ta byla dobrá..." vzala si slovo Odmítavšínovéjméno. "Jmenovala se: Kterak havíř s hrníčkem prošel," začala líčit Odmítavšínovéjméno a Křesílko se zvědavě zavrtěl na místě. "Havíř jednou robil na šachtě. Vrtal tím svým, v té době již klasickým, oblíbeným, mega vrtákem. Z obrovských balvanů dělal balvaní miminka. Robí, robí a najednou se mu dojebe vrtačka. Už pátá za pět dní. Tuž si říká, že alespoň jeden den to předákovi neřekne, aby nebyl za totálního chuje. Tak hledá něco, čím by mohl dělat balvaní miminka. Najde hrneček. Tuž co už. Řekne si havíř a začne hrnečkem dělat mikrobalvaní miminka. Za jeho zády se objeví kolega horník a ptá se ho, co to jako dělá s tím hrnečkem. Havíř už má v hlavě dávno připravenou větu: Už jsi někdy pil uhlí? Mazec! Lepší jak slivka. Řekl havíř, pozvedl hrneček a řekl: zduř! Od té doby všichni horníci v okolí ostravské vísky a i v ní popíjí uhelný prach," smála se Odmítavšínovéjméno. "Eštěěěěěěěě," křičel nadšený Křesílko. "Hej, to bychom tady byli milion let. Jsi tady měl být a neběhat někam za boadygardama," smála se Odmítavšínovéjméno. "Já Tě!" vyskočil uraženě Křesílko. "Máš rád, že?" rýpla si Odmítavšínovéjméno. "Jsi nám spíš chtěl poděkovat, že jsme Ti řekly alespoň nějaké příběhy, že?" přidala se Žebřítko. "Asi jo. Ale chtěl bych jich víc," zasmutnil Křesílko. "Všecho moc škodí a všechno má svůj čas," usmála se Odmítavšínovéjméno. "Tak, tak. Taky to nerada říkám, ale je to tak," notovala Žebřítko. "Já mám takový pocit, že už bychom měli vysvištět a zahrát si Hrnečku, zduř v terénu," navrhla Žebřítko. "Ti ty další příběhy z rétorické báze řekneme venku, potom... neboj," uklidnila Křesílko Odmítavšínovéjméno. "A jaká teda budou pravidla tentokrát?" ptal se zvědavý Křesílko. "Tak jako vždycky žádná. Jen se nesmí stavět na základě DNES vymyšleného... Čili: nesmíš si brát jako pomůcku ani jeden z příběhů, které jsme ti řekly, ale musíš zapojit nějakou tu hemisférku a vymyslet příběh nový! Že?" zeptala se Žebřítko Odmítavšínovéjméno, zda souhlasí s pravidlem nepravidlem. "Já jsem pro. Pak bychom to jenom kopírovali a to je nuda. Jedou řečeno už je v podstatě zažito," okomentovala Odmítavšínovéjméno. "OK. Takže soutěž Hrnečku, zduř, může začít," usmála se nadšeně Žebřítko. "Příběhy, které zazněly tady v pokoji a neřekly jste mi je, taky nepoužijete, že?" zeptal se pro úplnost Křesílko. "Tak to je snad jasné, že ne... hra je o férovosti!!!" vypadlo z Odmítavšínovéjméno a Žebřítka opět jako z jedné. Odmítavšínovéjméno už vstávala s tím, že na chvíli přivolá slunce, aby se všichni trochu zahřáli, než vyrazí. Když otevřela okno, úplně na slunce zapomněla. "Tak to je hustééé," pronesla Odmítavšínovéjméno a hleděla nevěřícně z okna. Křesílko s Žebřítkem okamžitě přiběhli. "To se dá!!!" smála se Žebřítko, která jako všichni, sledovala dění před domem. "Růžový plyn už jede naplno," zamyslel se Křesílko. "Evidentně," smály se Odmítavšínovéjméno s Žebřítkem a stále sledovaly lidi, jak staví nějaké malinkaté domečky.

Nejvzácnější Perla - IV. Proměny

17. listopadu 2011 v 16:48 | Kartush |  NEJ(SVĚT)ĚJŠÍ TROJICE
Král umřel. Královna Lorena se zahalila do smutku. Liam oslavil dvacáté narozeniny a byl zvolen panovníkem. Život šel dál.
Jednoho dne dvě víly dřepěly na vysokém pahorku a pozorovaly horizont. Dřepěly jako dva holubi na bidle. Pod nimi mořský útes, co se bouřlivě navážel do skalních stěn, jako kdyby je chtěl porazit. Klidný vánek jim čechral vlasy. Brunet a blond kadeře splývaly v jedno. Dva protipóly a přitom v jednom.
"Hele, to že jsme vyčarovaly ty tři zajímavé postavy bylo fajn že?" řekla víla Rwe.
"Jojo, a ty jména! Nemohly jsme je vymyslet lépe. Žebřítko, Odmítavšínovéjméno a Křesílko. Koho by to napadlo," smála se víla Polárka.
"Hlavně, že nám to Liam spolknul. Ale zase ví, co je to láska," usmála se Rwe.
"Však o to šlo," potvrdila Polárka. "Jen to rajčátko je opravdový," pohladila ešus.
"Chodí tu jedna kouzelnice po království. Myslím, že by tu proměnu zvládla. Zná tajné, magické formule. Jsme sice mocné, ale na některé věci potřebujeme i někoho jiného," pronesla Rwe a otřásla se. Trochu zima. Zamávala šátkem a přiblížila slunce.
"Jak se jmenuje?" zeptala se Polárka. Naděje v proměnění rajčátka na vílu vzrostla.
"Bílej Digitál," odpověděla Rwe.
"Bílej Digitál? Tak furt lepší, než třeba šedej Gandalf," smála se Polárka.
"To jo," uchechtla se Rwe a pokračovala :
"Musíme za králem Liamem. Má svoje špehy. Určitě tu kouzelnici najdou,"
A tak se na pahorku zablesklo a dvě víly zmizely do králových komnat.
"No ahoj Liame," pozdravily jej současně víly. Liam se jako vždy zlekl. Zrovna sepisoval smlouvy s novýma sedlákama. Veškeré akry půdy, co jim byly přiděleny na starost se musely sepsat. A tak když se zjevily víly, upustil pero a báně s inkoustem se vylila na medvědí koberec.
"Sakra, tohle mi nedělejte," zabědoval Liam.
"Překvápko ne?" zasmála se Polárka.
"Potřebujeme pomoc. Hledáme jednu kouzelnici. Jmenuje se Bílej Digitál. Potřebujeme tvoje špehy," řekla bez obalu víla Rwe.
"Není problém," odpověděl Liam. Vstal od stolu a odešel sezvat radu. Jakmile vše vyřídil, vrátil se.
"Hotovo, ode dneška je kouzelnice v pátračce" řekl hrdě.
Královský snajpr a špeh jménem Vilém Chtěl klečel v křoví a napínal tětivu. Srna v jeho zorném poli poklidně pojídala trávu.
"Mírný vítr dva palce do leva. Náklon o pár stupňů. Ostré paprsky slunce neovlivní nic," komentoval si pro sebe a byl připraven vystřelit. Tu se z ničeho nic srnka proměnila v ženu. Vilém Chtěl vydechl. Co to sakra? Není to Bílej Digitál? Ano je. Přesně podle popisu.
"Hej ženo ! Král s tebou chce mluvit !" zakřičel špión Vilém Chtěl.
"Ale? Já taky," zvolala Bílej Digitál.
"Proč jsi byla srnou?" ptal se Vilém Chtěl.
"Vždycky jsem to chtěla vyzkoušet," usmála se Bílej Digitál. A tak špión Vilém Chtěl doprovodil Bílého Digitála na hrad. Tam už kouzelnici očekávali víly a král Liam.
"Dokážeš to slečno Digitále? Proměnit rajčátko ve Vílu?" zeptala se s nadějí Polárka.
"Ale ano...jistě bohyně," uklonila se Bélej Digitál. Momentíček. Vytáhla čutoru, napila se a pronášela :
"Ach ty kečupe změň se ve vílu
a ty nečum bože, dej mi sílu.
Ach ty rajče, změň se v ženu
k čemu kečup? K čemu?
My chceme ženu!"
a zamávala kouzelnou čutorou. Tu se z rajčátka stala víla. Slečna rajčátková. Víla polárka udiveně vydechla. Rwe se usmála. Liam jako vždy nechápal.
"Odkud to umíš?" zeptal se Liam.
"Kdysi jsem dělala instruktorku na koňské spřežení, ale kšeft nešel, tak jsem se vrhla na kouzelnictví. Jsem samouk," řekla skromně Bílej Digitál. A tak tu stálo pět lidí a udiveně na sebe hleděli. Moudrý člověk by šel slavit, ale čekali je povinnosti. Ze severu se na království hrnulo třicet tisíc hladových goblinů. A s tím se holt někdo vypořádat musel. Ať už Liam a jeho vojsko, nebo víly, nebo záhadná Bílej Digitál.


Více zde: http://kartush.webnode.cz/nejvzacnejsi-perla/nejvzacnejsi-perla-iv-promena/
Vytvořte si vlastní stránky zdarma: http://www.webnode.cz

Když listí útočí

17. listopadu 2011 v 16:45 | Urea |  Pohádky
Tam, pod Lysou horou, stojí jedna malá chaloupka, která poskytuje útočiště každému zbloudilému i nezbloudílému člověku. U Velíčků. Tak se to tam jmenuje. Těsně u ní je několik dřevěných laviček, na kterých lidé odpočívají a sledují kouzelné výhledy, přírodu, nebo nedaleký dub. Nikdo z nich však nemá nejmenší tušení, co je tento strom zač. Nikdo z nich neví, čeho všeho je schopen. Věděli to pouze někteří staří lidé, které ostatní neposlouchali a tak si obrovské tajemství dubu vzali s sebou na druhou stranu. Věděli, že dub pohlcuje duše lidí, kteří nemají úctu k přírodě. Lidí, kteří do ní vyhazují odpadky, záměrně plaší zvěř, ničí stromy, keře. Vždy jednou za rok, na podzim, dub nasává nové a nové hříšné duše. Kdo se zlou duší tímto místen v tento den prochází ofoukne ho vítr. Ve stejný moment mu splynou nohy, ruce v jeden celek a nakonec se promění v obrovský list, který se zmenšuje, zmenšuje. Až má velikost obyčejného listu, vznese se na dub, který vsaje duši a list pustí zpátky na zem. Netroufám si tvrdit, kolik duší takto kouzelný strom uvěznil. Vím jen, že tady listy na člověka útočí víc než je běžné. Padají lidem do vlasů, odrážejí se od obličejů, křičí prostě všemi možnými způsoby, ale nikdo z dobrých lidí je nedokáže slyšet.
Až jednou... k Velíškům zavítala žena žen. Žena s obrovským srdcem, která celý život poslouchala a hlavně dokázala poslouchat přírodu. Mlčky seděla na jedné z dřevěných laviček, rty se jí usmívaly a přitom vypadaly, že se nesmějí. V očích měla plamínky nadšení pro život, pro přírodu, pro všechno, co vnímala jako dar - s úctou. I na ni to listy zkoušely. Když na ni zaútočil první, už v ten moment si uvědomila, že listy útočí a kladla si otázku, proč to dělají. Byla první v novém světě, kdo si tuto otázku položil. Bylo to v den dnů, kdy dub bral lidské duše. V tento den vítr zpíval o tom, jak jediný člověk může osvobodit všechny ty uvězněné duše. A ona byla jediná, kdo ten hlas slyšel. A to právě proto, že si položila otázku: Proč ty listy útočí? Vítr zpíval stále dokola stejnou píseň: Chceš-li nápomocna zatraceným duším býti, tak musíš v sobě odvahu a sílu míti. Splníš-li trojici nelehkých úkolů, dáš tím tak všem vězněným duším svobodu. Prvním je poznání listu jediného, který má v sobě jen duši neviného. Poté pak najdi na dubu ten nejcitlivější bod, po jehož doteku rozechvěješ jeho tělní loď. Závěrem čichové buňky zapoj, na strom se vůní tou prostě napoj a vyřkni, která vůně je pro něj typická. Šeptal vítr ženě žen do uší. "Slyšeli jste to?" zeptala se žena žen lidí z okolí, které se na ni nechápavě dívalo. Pochopila, že je jen ona tou vyvolenou. Vyčkala tedy, až slunce zmizí z oblohy a dá prostor svému bratrovi měsíci. Když na lavičce nebylo jediného živáčka, přistoupila ke stromu a začala na zemi hledat list, který by byl jiný než ostatní. List s čistou duší. Každý ji však připadal jiný a zároveň úplně stejný. Byla jí zima a padala na ni bezradnost. Zkroušeně se podívala na měsíc, který zářil v plné své kráse. "Ach, měsíčku, kéž bys mi dokázal pomoci," řekla smutně. A měsíc vyslal paprsek, kterým ukázal na jediný, osamocený list, který ležel několik metrů od dubu. Nadšeně ho zvedla nad hlavu a z dubu vyšla vlna zelené barvy, která se rozplynula po okolí. Jala se k plnění druhé úkolu. Přistoupila ke stromu a začala ho osahávat. Připadala si trochu zvláštně. Jestli kdy něco osahávala, tak to bylo výhradně z říše lidí. "Snažit se vzrušit strom? To je málo divné..." projelo jí hlavou, ale osahávala a osahávala dál. Když ucítila tep stromu. Byl pravidelný, příjemný a upřímný. Cítila ho však úplně všude, ale stále nemohla nahmatat místo, kterého by se dotkla a strom by se celý zachvěl. Začala tahat lavičky, aby dosáhla i na korunu stromu. V jednu chvíli už to vypadalo, že spadne a zemře. Ale měla v sobě obrovskou sílu a vůli, zatraceným duším pomoct. Našla rovnováhu a hledala, hledala dál. Čas běžel a ona nějak cítila, že už ho má strašně málo. Opět jí začala být zima, popadl ji strach, že těm lidem nestihne pomoci. Zoufale se podívala na hvězdy. "Hvězdičky naše, hvězdičky milé, kéž byste mohly pomoci," řekla, aniž by nad tím přemýšlela. Ve stejný moment se jedna z hvězd vzdala svého postavení a spadla. Když padala, osvětlila jediné místo na stromě. "Kořen? Že mě to nenapadlo!" vykřikla žena žen, slezla z laviček, bežela ke kořenu a začala ho něžně hladit, strom se chvěl silněji než při vichřici. Pak z něj vyšla další vlna zelené barvy. Žena žen se jala plnit třetí a poslední úkol. Nazvat dech stromu. Nasávala tu vůni a nahlas zkoušela různé možnosti: voníš jako tuně na podzim, voníš jako dobro, voníš jako strom, voníš jako dub, voníš jako příroda, voníš jako strom s dušemi lidí... zkoušela miliony různých možností. Ani jedna však nebyla tou pravou. Zoufale si sedla a vytáhla jediný lístek s čistou duší. Podívala se na něj a pravila: kéž bys mi dokázal poradit. Vždyť ty ho znáš úplně nejlíp. Lístek najednou jako by ožil. Tenké žilky, kterém na něm kreslily průběh života, se začaly tvarovat do písmen, která napsala: voní jako životodárná síla.
Žena žen to zopakovala: voníš jako životodárná síla. V ten moment ze stromu vyšla potřetí zelená vlna. Pak se začal chvět. Z jeho kmene vycházela pára. Žena žen odběhla a schovala se za nedaleký domek U Velíčků. Z páry začali vycházet lidé. Nebyla schopná spočítat, zda jich byly stovky, nebo tisíce. Každý se stromu omlouval. Slyšela tisíce hlasů upřímnosti. V tu chvílí se celá zachvěla, vydechla a cítila svobodu vlastní duše. Vyndala list s čistou duší, položila ho na dlaň, poděkovala mu za pomoc, stejně jako to před tím udělala měsíci a hvězdám, foukla do dlaně a vrátila ho přírodě.
A ta žena? Odešla pomáhat do dalších míst. A ti lidé? Už nikdy přírodu neurazili byť sebenším gestem.

Růžová Ostrava VI.

15. listopadu 2011 v 14:20 | Urea |  NEJ(SVĚT)ĚJŠÍ TROJICE
"Říkám vodu a chci víno," řekl nešťastně Křesílko, když se vrátil ke své nejoblíbenější trojici. "Jako můžete mi to vysvětlit? Tak já si vysním Niké. Dostanu ji a po zhruba hodině seznamování ji poprosím, jestli si můžeme dát pauzu," drmolil ze sebe Křesílko k trojici, která ho čekala v jednom malém bytečku v ostravské vísce. "Co to tady jako zase děláte?" narušila Křesílkovi chod myšlenek poněkud zvláštní aktivita, kterou ty tři "provozovaly". "Hrajeme Hrnečku zduř! Jsme se nějak musely zabavit, než dojdeš s novýma storkama ze života," smála se Rajčátková. Křesílko byl zmatený. Nevěděl, nakolik projevit svou zvědavost v souvislosti s novou hrou a nakolik se vrátit k vodě a vínu. "Jako na chvíli jsem na Tebe byl fakt, ale jako fakt naštvanej," promluvil směrem k Odmítavšínovéjméno. Všichni čtyři totiž moc dobře věděli, že nevyjasněné věci, spory se vždy jednou musí otevřít. A lepší hned na začátku, když jde o jedno "nedorozuměníčko", než ve chvíli kdy je nedorozuměníček tolik, že se v nich už absolutně nikdo nevyzná a pak se spolu preventivně radši nebaví. Což se této čtveřici nemohlo stát. "Ale teď bys mi chtěl poděkovat za to, že jsi našel Niké, že?" usmála se Odmítavšínovéjméno. "Já Ti ani nevím... tak, poděkovat... tak jako fajna roba to je... ale já si pořád nejsem tak nějak ničím jistej," bědoval Křesílko. "Tak na to máme geniální náplast na bolení hlavy," usmála se Žebřítko a ukázala na hru, kterou měli před sebou. "Uznej sám... přemýšlení nad Niké a světem a vodou a vínem tak trochu nejspíš potrvá. Ale během toho trvání bychom se nemuseli nudit a jen tak si zahrát tuto nabušenou hru," usmála se Žebřítko. "Moment, než začneme hrát, zajímá mě, co sis, Křesílko, trhl za trapasy. Prosííím... alespoň jedeeeen," žadonila Odmítavšínovéjméno. Rajčátková s Žebřítkem v sobě taky nezadusaly zvědavost a nadšení. "Tři, šest, devět," řekla z ničehonic, zcela záhadně, Žebřítko. "Jinak to nikdy nefungovalo a fungovat nebude. Jen tak se šíří porozumění," vycházelo z Žebřítka. "Cože?" řekli všichni tři a nechápavě hleděli na Žebřítko. "Sorráč... jsem se nějak zamyslela. Ty trapasy..." ukázala na Křesílko, aby si vzal slovo. Všichni věděli, že nemá cenu z Žebřítka tahat další "moudra", protože se jí vše v hlavě, nebo kde, ještě zpracovávalo. "Ale... tak zase tak vtipné to nebylo. Hned jak jsem odtud odešel, zamířil jsem tam. Přišel jsem, omluvil se, oni to pobrali a venku, při odchodu, jsem potkal Niké..." líčil tajnůstkář Křesílko. "Hm," usmála se, opět zcela záhadně, Žebřítko, která, již tradičně, celý Křesílkův zážitek sledovala na dálku. "Není tady tak trochu kosa?" zeptala se Odmítavšínovéjméno. "Tak zkus přiblížit slunko, ať nás zahřeje," smála se Rajčátková s Žebřítkem. "Moment," na první pohled zavtipkovala Odmítavšínovéjméno. Otevřela okno, stoupla si k němu a zakřičela: hej, slunce sluncí, pojď na chvíli blíž. Dozvíš se víc a možná taky nic. Však na chvíli prozříš a jinou dimenzi zříš. "A jinak se cítíš naprosto normálně a všechno a nic je naprosto vpoho, že?" rýpnul si Křesílko. "Nějaký prášeček? Nemám shánět?" rýpla si i Rajčátková. "A pak jsi se vzbudila," neodpustila si Žebřítko. Když se ale všichni tři Odmítavšínovéjméno vysmívali, kde se vzalo, tu se vzalo, objevilo se u okna slunce, které nejspíš překrylo několik ostravských vísek. "Hustěěěě," vypadlo nevěřícně z Křesílka, který alespoň na chvíli zapomněl na vodu a na víno. "Tak mám takový pocítek, že je tady vedro jako prase s prasetem na útěku před prasečím večírkem," smála se Žebřítko. "Dobré, už jsme se zahřáli. Můžeš ho dát kousek bokem?" zeptala se Rajčátková, které bylo úplně stejné vedro jako všem ostatním. Všem kromě Odmítavšínovéjméno, která měla ke slunci evidentně zcela "vřelejší" vztah. "A co umíme my, když Odmítavšínovéjméno může hýbat se sluncem? Tak my přeci taky něco musíme... " přemýšlel nahlas Křesílko. "Tak Ty umíš evidentně nacházet nejúžasnější lidi. Usuzuji tak na základě toho, že jsi objevil nás. A tak mám tak trošku pocit, že jsi nesmrtelný. Bo si nepamatuju jediný případ, kdy by se Ti cokoliv stalo. Napálil Ti revizor, byl jsi zcela vpohodě. Sejmou Tě bodyguardi, zase jsi vpohodě," uvažovalo nahlas Žebřítko. "Jak jako víš, že mě sejmuli bodyguardi! Vždyť jsem říkal, že jsem se jim prostě jen omluvil," začal se "čertit" Křesílko. "To, že jsem řekla? Blbost! Mluvila jsem pořád o tom revizorovi,... že vypadal beztak jako bodyguard a když Tě sejmul, nic se Ti nestalo, že jo," požádala pohledem o rétorickou pomoc Žebřítko Odmítavšínovéjméno a Rajčátkovou. "No jasné, přesně to říkala," podpořily ji obě aniž by chápaly, proč to dělají. Žebřítko na ně jako dík zamrkala. "Ale neodbíhejme od tématu. Já si fakt myslím, že nesmrtelnej jsi!" prohlásila Žebřítko. "Já si to asi taky myslím," přemýšlela Odmítavšínovéjméno a Rajčátková se zatím snažila zorientovat. "OK. Takže tím chcete říct, že když teď," Křesílko vstal. "Bouchnu hlavou do futer, neucítím vůbec nic?" zeptal se a zároveň hledal podporu Křesílko. "No, dá se to tak říct," pousmála se Žebřítko. "Hele, ale bacha na strach a pocity! Si spouštíš taky sám! Takže i když Ti bodyguardi, teda revizor, nic neudělal, blbý pocity z celé situace jsi měl Ty a nikdo jiný. My jsme se té storce fakt docela zasmály s klidným srdcem, že se nám Křesílko vrátil nepoškozený," usmívala se Žebřítko. "Vole, voda a víno. Neser. Takže..." Křesílko se psychicky připravoval na náraz. "Vy říkáte, že to nebude bolet. Ok. Nebude to bolet, nebude to bolet," vykřikoval a zároveň si tak nějak vsugerovával Křesílko, když se rozbíhal proti hrotu futer. Narazil, odletěl, spadl, chvíli ležel v bezvědomí. Když se probral, vypadla z něj jediná věta: héééj, mně už po vás bylo tak smutno, vy moje nejmilejší víly. A fakt, hlava nebolí. Vykřikl kdysi Křesílko, teď Liam. Odmítavšínovéjméno a Rajčátková na celou situaci hleděly a lhaly by, kdyby tvrdily, že se jim v hlavě nehonila věta: on se musel zbláznit. "Věřte mu!" pronesla záhadně Žebřítko, vstala a se slovy, že se hned vrátí, zmizala z bytečku v jedné ostravské vísce. "Kam Polárka šla?" zeptal se nechápavě Liam. "Jáká Polárka? Hele, já mám možná tak trochu nápad," vypadlo z Odmítavšínovéjméno. "Nemohl bys zkusit do těch dvěří vrazit ještě jednou? Bo ti to asi pochroumalo mozek," pravila Odmítavšínovéjméno. "Žádná Polárka tady není!" vysvětlovala Odmítavšínovéjméno. "Co blbneš RWE?" zeptal se směrem k Odmítavšínovéjméno. "Co RWE? Jak RWE? Křesílko, začínáš mě srát! Buď napal do těch futer znovu, bo zavolám slunce a nechám Tě na chvíli pražit," zamrčela Odmítavšínovéjméno. Křesílko pochopil sílu většiny a už už se rozbíhal proti dveřím, ve kterých se, kde se vzala, tu se vzala, Žebřítko s plnýma rukama Ostravarů a přímo za ní stála Niké. "Polárko, jsi boží!" zvolal nadšeně Liam ala Křesílko. Odmítavšínovéjméno a Rajčátková stále nechápaly. Žebřítko jim podala Ostravary. Obě pily a pily a najednou byli všichni na počátku. "Jééé, Nikééé, soráč za tu pauzičku," zvolal radostně Křesílko. "Rwe, pro Tebe taky něco mám!" neskončila ještě Polárka s dobrými zprávami a vytáhla bílý digitální foťák. "Na!" zasmála se. "Jééé, bílej digitál. Kde jsi ho vzala?" ptala se zvědavě RWE. "Ti ani nevím, prostě jsem šla a jen tak o něj zakopla," smála se Polárka. "Ať zůstane strom stromem a člověk člověku blíž, ať řeka dál je řekou... před cestou předalekou se vždycky pomodlíš... možná ze strachu, možná jen tak ze zvyku, blabla, lala," prozpěvovala si Polárka.
"Tak jak se hraje ta hra Hrnečku, zduř?" sondoval zvědavý Liam. Odmítavšínovéjméno pobíhala nadšeně s Bílým digitálem, Žebřítko s Rajčátkovou se jen smály a vychutnávaly si každou vteřinu života, ve kterém cítily, že je strom stromem, řeka řekou a člověk člověku blíž.

Růžová Ostrava V.

14. listopadu 2011 v 17:38 | Urea |  NEJ(SVĚT)ĚJŠÍ TROJICE
"Hele, já mám asi ze včerejška drobný výpadeček. Jakože mám totální okno. Jsi na tom stejně, bo tam máš něco navíc?" ptal se ráno, což v ostravské vísce znamená odpoledne, rozespalý Křesílko Odmítavšínovéjméno. "Vím, že jsme hráli zase nějakou soutěž... pak si pamatuju Rajčátkovou, potom Tvou bezradnost, když jsi se bál, že po Tobě dneska půjdou..." rekapitulovala Odmítavšínovéjméno, která si vybavovala pouze fakta. O neutrální zóně však už zase neměla nejmenší tušení. "Děckááá, co budeme dneska robit?" přiřítilo se Žebřítko s Rajčátkovou naspeedovaně jako by vypily litry energit drinků a zapíjely to litry a litry kávy. "Počkej...," ignoroval Křesílko zapálení dvojice do dalšího dobrodružství. "Jak jako půjdou? Kdo by po mně měl jít?" zeptal se vyděšeně Křesílko. Žebřítko s Rajčátkovou na ty dva pouze nechápavě hleděly. "Ty si to vážně nepamatuješ?" mapovala Odmítavšínovéjméno Křesílkův mozek. "No, ani ne... Naposledy si pamatuju tu hospu a pak nějakou capinu, se kterou zase přišla Žebřítko... a pak mám takový pocit, že vím, že nic nevím," odvětil Křesílko a Odmítavšínovéjménu se zajiskřilo v očích. Žebřítko začala chápat celou situaci. Bylo jí jasné, že pro daný den nemusí vymýšlet vůbec nic, jelikož se toho chopila Odmítavšínovéjméno. "Fakt si to nepamatuješ? Jdou po Tobě policajti z celého Moravskoslezského kraje," pravila záhadně, s jistou dávkou strachu v očích, Odmítavšínovéjméno. "Jak jako policajti? To si děláš prdel!?! A co jsem jako udělal? Hej, néééé... proč pořád já," bědoval Křesílko, který uvažoval, do jakého "průserečku" ho zase život, či on sám, dovedl. "Kde bych tak měla začít?" poškrábala se Odmítavšínovéjméno na hlavě, aby alespoň částečně vypadala, že přemýšlí. "Žebřítko včera vyhlásila soutěž, při které jsi měl uloupit nejlepší ostravskou buchtu. Ty jsi šel loupit do restaurace. Při snaze, oloupit kuchaře, se Tě snažili umírnit dva bodyguardi, které jsi vzal po hlavě flaškama a vyhodil je na ulici. Potom jsi vpálil do kuchyně a vykřikoval, že chceš recept na nejlepší ostravskou buchtu a že máš rukojmí," líčila nadšeně, ale jakoby trudomyslně, Odmítavšínovéjméno. Žebřítko s Rajčátkovou měly co dělat, aby se nezačaly smát a pouze vážně přikyvovaly na to, co popisovala Odmítavšínovéjméno. "Jaké rukojmí? Hej, néééé.. ja su taky chuj," smutnil Křesílko, který si představoval sám sebe, jak jde po bodyguardech s flaškou. "Počkej, to ještě není všechno. Tak za rukojmí sis vzal nějakou uklízečku, které jsi říkal, že ji nezabiješ, pokud Ti dá své telefonní číslo. Pak jsi kuchařovi zapálil čepici se slovy: já se taky nevytahuju, že jsem vysoký, když nejsem....," popisovala Odmítavšínovéjméno, která měla v hlavě zhruba milion dalších fiktivních příběhů o tom, co všechno Křesílko nevyváděl. Žebřítko do ní ale nenápadně šťouchla. Odmítavšínovéjméno se podívala na naprosto bezradný výraz Křesílka a mlčením souhlasila s Žebřítkem, že se má "v nejlepším" přestat. "Já bych nikdy nikoho za rukojmí nevzal," pronesl náhle smutný Křesílko. "Nikdy neříkej nikdy!" řekly všechny tři a opět měly hrozný problém, udržet v sobě smích. "Dobrý, tak co mám jako dělat teď? Nějaké rady? Mě napadají pouze varianty typu: odstěhovat se někam do exilu, spáchat sebevraždu, přiznat se cajtům a zbytek života olizovat mříže, rozběhnout se za nějakou šalinou a doufat, že se při tom běhu udusím, zajít do banky, zakřičet: přepadení a uzavřít tak množství zločinů, které jsem spáchal..." zamýšlel se nahlas Křesílko. "Já bych se šla asi jen omluvit a nabídnout svou pomoc, která by zalátala těch pár excesíčků," usmála se Odmítavšínovéjméno. "Jenom se omluvit?" Křesílko nechápal, že by něco podobného mohlo jít "vyžehlit" tak jednoduše. "Jenom se omluvit," kývaly všechny tři na souhlas jako jedna, bo jeden. "Dobré! Hlavu vzhůru, Křesílko! To dáš, to dáš!" uklidňoval se Křesílko. "A co to bylo za knajpu?" tahal ještě doplňující informaci Křesílko. "Ta, dle Tvého soudu, elitní v Přívoze..." Odmítavšínovéjméno pouze naznačila a Křesílko hned věděl. "Ne, tam ne... V Ově jsou miliony hospod a já to musím zadupat zrovna tam. Ach jooooo," mrčel Křesílko, který se už pomalu začínal zvedat k odchodu. "Nevíte ještě... neměl jsem dnes jet, z nějakého důvodu, do Poruby?" zaptel se před odchodem Křesílko. "Neměl," usmála se sebevědomě Žebřítko. "Tak zatím zduř. A držte mi pěsťáky. Kdyby mě zavřeli, vzali po hlavě flaškou, bo mi ta rukojmí vydrápala oči, tak bych vám rád řekl, že jsem vás měl fakt moc rád," rozloučil se Křesílko. "Další do seznamu vtipných storek ze života," zašeptala Odmítavšínovéjméno a všechny tři se provokativně zamávaly.
Křesílko několikrát záměrně nasedl na špatnou tramvaj, párkrát si obešel nějaký zajímavý dům, občas se jen zastavil a nešťastně pohlédl na nebe. Snažil se cestu do restaurace co možná nejvíc oddálit. Po několika hodinách v sobě našel odvahu čelit tomu, co "sám způsobil". Přesunul se do Přívozu. Stál u dvěří. Trochu se začal klepat. Nejspíš to bylo zimou. "Ok, Křesílko. Jdeme na to!" popohnal se kupředu. Otevřel dveře. U baru stáli nějací dva "borci". "Zdravím, hoši!" pozdravil dvojici nevinně Křesílko. "Áááá, pán se nám vrátil pro radu?" vzpomněli si muži na jeho včerejší návštěvu. "Máme zase zavolat ochranku?" zeptal se jeden z mužů. "Hej, ne! Já fakt nechci nikomu ubližovat! Jen jsem se chtěl omluvit!" padala slova z Křesílka, který už si i tak připadal jako knoflík na jediné nitce. Bezradně, nejistě a s pocitem blížící se kolize. "Ubližovat?" začali se smát oba muži a jeden z nich opět použil gesto, které už Křesílko někde viděl. Pak zase chvíli nic neviděl a náhle spatřil silnici poté, co ho nepoškození bodyguardi vyhodili před restauraci. S nárazem o zem se mu v hlavě zajiskřilo. "Odmítavšínovéjméno!!! To si ještě vyžereš," zakřičel do prázdné tiché ulice a třel si hlavu, aniž by ho bolela. Vzpomněl si totiž na celý včerejší večer. Na vše kromě neutrální zóny a růžového plynu, který se do Přívozu evidentně stále ještě nedostal. "Jsi vpohodě? Potřebuješ pomoc?" zeptal se neznámý hlas. Křesílko se tak strašně lekl, že popadl první kamínek, co měl po ruce a chtěl ho po tom hlase hodit. Když se ale podíval nad sebe, spatřil nejkrásnější ženu, jakou kdy viděl. "Nekééé... teda, chci říct, že neééé. Nepotřebuju pomoc," koktal Křesílko, který to překrásné stvoření s vlídným hlasem odněkud znal. "Uklízečka!" zaznělo v Křesílkově hlavě. "A já jsem už nevěřila, že se kdy potkáme. Ztratila jsem Tvoje číslo. Nechápu, jak se to mohlo stát. Měla jsem ho v kabelce a najednou...," mluvila žena. Křesílko ji ale po zhruba první větě nedokázal poslouchat. Hleděl na ni jako na svatyni, která dala jeho životu konečně smysl, který měl smysl. Alespoň to tak cítil. "Já jsem Niké," představila se po několika...inovém monologu žena. "Já, já jsem Křesílko. Pracuješ tady už dlouho?" pokusil se alespoň o nějakou větu zamilovaný Křesílko. "Jak se to vezme. Bydlela jsem dlouho v zahraničí, odkud mě stáhl táta, který tuto restauraci vlastní. Tak jsem mu přijela pomoct..." vysvětlovala Niké. "Aha," vzpamatoval se na okamžik Křesílko, který nevěděl, kam s očima, tak pohlédl na kamínek, který svíral ve své ruce. "To, to je pro Tebe. Perla, která vypadá jako kamínek," podal Křesílko váhavě něco, čím se chtěl ještě před pár minutami bránit. "Já su debil," okomentoval v duchu své nevysvětlitelné chování Křesílko. "To je milé," řekla stroze Niké a Křesílko si připadal jako dva debilové. "Můžu mít takový dotaz?" zeptal se Křesílko. "Určitě! Jaký?" odpověděla Niké. "Nebydlíš náhodou v Porubě?" napadlo Křesílko. "Ne, bydlí tam pouze moji rodiče. Já jsem tak nějak pořád tady někde v centru," usmála se žena. A Křesílko, z nějakého záhadného důvodu, napadlo slovo: NEPOTŘEBUJETE! Zatřepal hlavou, aby ho dostal pryč. Usmál se. "Nešla bys se mnou na... no, víš... na...," červenal stále víc Křesílko. "Na rande? Ráda," zachránila situaci a zadusala Křesílkovu nervozitu Niké. Pomohla Křesílkovi na nohy a vydali se ruku v ruce do ostravských ulic, do kterých se rozšiřoval růžový plyn víc a víc.

Nejvzácnější Perla III. – Ešus a láska aneb skryté vzkazy

14. listopadu 2011 v 16:16 | Kartush |  NEJ(SVĚT)ĚJŠÍ TROJICE
Liam oslavil osmnácté narozeniny, ale korunování na krále byla bylo posunuto o dva roky. Starý vladař se z komatu neprobral a všichni už jej brali za mrtvého. Jenom královna Lorena se o něj pečlivě a s láskou starala den, co den. Liam byl poslední dobou smutný. Připadalo mu všechno tak obyčejné, všední. I ta láska. Proto jednoho dne šel do kuchyně za Pepou pro radu.
"Nevím, co dělat. Je tu prostě nuda," svěřil se Liam svému kamarádovi Pepovi.
"Tak se seber a jdi ven," poradil jednoduše Pepa. A tak Liam šel. Řekl Niké, že potřebuje pauzu a urovnat si priority. Niké přikývla. Liam se oblékl do prostého šatu, aby ho nikdo nepoznal a vyšel do města poznávat lidi. Jednou těm lidem bude vládnout, napadlo ho. Je třeba, aby je poznal. Osobně poznal. A tak Liam putoval městem. Tam si dal krajíc chleba, tam si dal piroh, poznával známé a přece málem zapomenuté. Navštívil chrámy věnované vílám, navštívil různé památky. Navštívil vše, co se mu naskytlo. Jen nevěstince ne, protože měl svou hrdost. Tu jej upoutala jedna hospůdka. Nebo spíše název oné hospůdky. U tří nejsvětějších. Liama napadlo, že trojka je vlastně svaté číslo. A tak vstoupil do hospody. Uvnitř se to tvářilo malebně. Celý vnitřek hospůdky byl obložen dřevem, ve kterém bylo vyryto spousta originálních znaků a vzorců. V hospůdce byli jenom jediní hosté : Dvě ženy a muž. Liam šel k baru a objednal si víno.
"Kdyby trojúhelník mohl mluvit, řekl by, že je trojúhelníkovitý. Kdyby mohl mluvit kruh, řekl by také, že je bytostně kruhový," uvítal jej číšník záhadnou větou.
"Těší mě, Spinoza," představil se.
"Těší mě, Aksál," napadlo Liama první jméno, co měl na jazyku. Poté, co mu barman nalil do karafy víno, usedl ke stolu naproti těm třem postavám. Dvě ženy a jeden muž. Uprostřed stolu měli ešus. V ešusu rajče. Byli vskutku zajímaví, ti tři. Jedna žena měla na čele napsáno : Odmítavšínovéjméno. Druhá : Žebřítko. Muž : Křesílko.
"Chtěl bych ji poznat," řekl Křesílko a zvědavě nakoukl do ešusu.
"Poznáš," odvětila Žebříčko. Rajčátko v ešusu se zavrtělo. Jak se může rajče v ešusu vrtět? Napadlo Liama a dál sledoval hovor :
"A chtěl bych poznat i Evu," pokračoval Křesílko a významně pohlédl na Odmítavšínovéjméno.
"Eva snědla jablko, teď je ve špitále," odpověděla Odmítavšínovéjméno. V ešusu se pohlo rajčátko a Žebříčko se zasmála. "Já vím, já vím," řekla rajčátku Žebřítko.
"Všechno je tak růžové, proč jen je to rajče červené?" zeptala se odmítavšínovéjméno
"Červená se," usmála se Žebřítko.
"A právě proto ji chci poznat," trval na svém Křesílko. Liama napadlo, že asi ti tři budou duševně choří. Hovor pokračoval :
"Dvě lodě na vodě, dvě ryby pod hladinou, při svý cestě za vidinou, snad dobrý lidi nezahynou, tralalá.," zpívala si Odmítavšínovéjméno známou píseň ještě známějšího barda Lomase Pluse. Liam už stoprocentně věděl, že ti tři jsou blázni. A co? I blázni jsou lidi, napadlo ho.
"Pojďme diskutovat o tom, co je to láska," pronesl Křesílko. Liam zpozorněl. Tohle téma miloval. Nikdo z těch tří, neví co je to láska, napadlo ho.Vzpomněl si na Niké. Co asi dělá?
"Láska?" zeptala se Žebřítko. V očích milión otazníčků. Pohladila rajče v ešusu.
"Láska je pomíjivá,"pokračovala Odmítavšínovéjméno a rukama udělala gesto, které patřilo k úctě bohyni Rwe. Gesto znamenalo hledání identity.
"Láska je jako hruška, zkusme definovat její tvar," řekl Křesílko a pomodlil se k bohyni Polárce. Panebože, jak jsou hloupí, tak jsou geniální, napadlo Liama. Vstal od stolu a šel k nim.
"Můžu si přisednout?" zeptal se Liam.
"Jistě Liame," odpověděla Odmítavšínovéjméno.
"Jak jste mě poznali?" zeptal se udiveně Liam a to, že jsou blázni už nebral tak vážně.
"Po království putuje takovej malej hobit, který tvrdí, že byl skřetem a všude vypráví o dvou bohyních a o tobě Liame," usmála se Žebřítko.
"Aha," zasmál se Liam.
"Co je to tedy ta láska?" ptal se. Liam věděl, že ti tři mu dají odpověď. Cítil to. Je to možná nepochopitelné, ale cítil lásku. V těch tří. Sálalo to z nich. Něco jako růžový plyn. Představil si hada, představil si kruh, představil si v kruhu magický trojúhelník. Představil si Niké, na hrudi nejvzácnější perlu, která se ve vší dokonalosti rovnala s kruhem. Dostávaly se k němu okamžiky extatického odevzdání se veškerenstvu. Konečně poznával pravý lid. Pravou lásku. Napil se vína. Malá, soukromá oslava.
"Poslouchej Liame. Já miluji tyhle dvě ženy," ukázal Křesílko na Odmítavšínovéjmeno a na Žebřítko a pokračoval :
"Ale nepleť si lásku se sexem. To s tím nemá nic společného. Milovat osobu pro osobnostní rysy je snad nejvzácnější věc. Milovat člověka i se svými takzvanými vadami je láska.Ty vady ( Takzvané vady ), je třeba přehodnotit.. Vyvážit je zlatem. Zlato odhodit do žumpy a cenit si originalitu osobnosti. To je láska. "A proto můžu s klidným svědomím říct, že ty holky miluji," 
Rozvášnil se Křesílko.
Miluji Niké, ale po delší době mi už připadá tak obyčejná," řekl Liam a smutněpohlédl do ešusu. Rajčátko se hbitě koulelo 
"Miluji rajčátko. Miluji Křesílko. Miluji Odmítavšínovéjméno. A co víc? Miluji i Polárku," řekla Žebřítko a tím přiznala, že miluje i sama sebe.
"Já Vás taky miluji," potvrdila Odmítavšínovéjméno.
"Pojďte ke mně," řekl Křesílko a obejmul je. Políbil Odmítavšínovéjméno, která se zachvěla samou láskou. Políbil také Žebřítko na znaménko u levého obočí. Žebřítko se taky zachvělo. Tolik lásky? Budiž. Proč nepropagovat lásku žejo?
"Liluh chyb áj avruk," zvolal záhadně barman a dolil čtveřici karafy vínem.
"Jé, Íponok zvolala Odmítavšínovéjméno a tvářila se, že rozumí všemu na světě. Poté, co čtveřice zabafala s fajfky a začala být atmosféra o dvěstě procent růžovější, začalo halo. Rajče se v ešusu nadšeně kolébalo z místa na místo.
"Žena na sebe plácá spoustu parfému a plácá cosi o tom, co je in. Uvnitř se ale zapomíná stříkat celý život," z ničeho nic, plácla Źebřítko. Liama napadlo, že tahle věta má cosi…cosi kouzelného, opravdivého.
"Jestli žena vznikla z adamova žebra, ta má osobnost po ní žebrá odpovědi," prorokoval Křesílko. Dvě ženy se smály. Krásné.
"Už jste viděli ten kouzelný strom?" zeptala se odmítavšínovéjméno.
"Je krásný, nádherný," odpověděli jako jeden Žebřítko a Křesílko.
"Víš co jsi?" zeptal se Křesílko Žebřítka.
"Co?"
"Náplast na bolení hlavy,"
Všichni se začali smát.Liam opouštěl ty tři postavy se smutkem. Ale zase na druhou stranu, věděl, co je to láska…


Více zde: http://kartush.webnode.cz/nejvzacnejsi-perla/nejvzacnejsi-perla-iii-esus-a-laska-aneb-skryte-vzkazy/
Vytvořte si vlastní stránky zdarma: http://www.webnode.cz

Nejvzácnější Perla II. část - Temný Skřet

10. listopadu 2011 v 16:44 | Kartush |  NEJ(SVĚT)ĚJŠÍ TROJICE
Uplynuly už dlouhá tři léta. Liam nedávno oslavil patnácté narozeniny a byl právoplatně uznán za dědice trůnu po boku své manželky Niké. Také mýty o dvou vílách se rozšiřovaly. Podle jedné byla dokonce pojmenována jedna hvězda a podle druhé byla pojmenována nejznámější gilda, co obchodovala s magickým plynem. Království vzkvétalo a lidé žili v blahobytu, jaký ještě nezažili. Avšak vše netrvá věčně. Jednoho dne král onemocněl těžkou chorobou. Upadl do komatu a veškerá tíha vládnutí padla na královnu Lorenu. Nastávaly zlé časy.
"Miláčku, mám strach," sdělila jednou princezna Niké Liamovi, když v noci leželi na posteli. Venku se bouřilo počasí, kapky deště hlasitě bubnovaly do masivních zdí hradu. Hromobití oznamovalo příchod zlých dnů.
"Neboj, král se uzdraví, uvidíš," konějšil ji Liam a byl pln starostí.
"Stane se ještě něco, cítím to," prorokovala Niké. A zdá se, že měla pravdu. Ráno je probudilo hlasité troubení trubačů na poplach. Služebnictvo, ministři, stráže - prostě všichni se seběhli k jednomu objektu. K mrtvole. Na zemi ležel podkoní Zdeněk. Pohled to byl opravdu strašný. Jeho obličej se křivil v hrůzostrašné agónii. Nohy i ruce měl nepochopitelně pokroucené. Jako kdyby si pokřivené dítě hrálo s plastelínou a chtělo vytvořit zmučeného panáčka. V rohu plakala jakási služebná. Hlavu svěšenou v dlaních. Kapitán stráží ji uklidňoval a ptal se :
"Vy jste to viděla? Co se stalo?"
"Bylo to odporné kapitáne...takový skřet, malý skřet. Vysoký tak po má kolena, ale ten jeho obličej, bože ten jeho obličej," vzlykala služebná, která byla jediný svědkem večerní události. Liam byl zmatený. Ale dokázal si živě představit obrázek tohoto hororu. "Pokračujte," řekl Liam.
"Zuby měl takové špičaté, dlouhé. Oči zářivě žluté a nos...ten neměl. Měl tam jenom zející díry. Odporné. Měl bosé nohy a dlouhé nehty, takže jak chodil po dlažbě, znělo to, jako kdyby cupitala nějaká velká krysa," vzlykla služebná a pokračovala : "Pak přiklusal ke Zdeňkovi a řekl : Chyť si mě, chyť si mě. Zdeněk se otočil, zlekl se a chtěl tu stvůru praštit dřevem, co měl v ruce. Skřet se lehce vyhnul a pak se začal hystericky smát. Zdeněk se začal červenat, z pusy, z nosu i uší mu začínala vytékat krev, pak padl na zem a začal se sebou šíleně zmítat," plakala služebná. "Už nemůžu, opravdu nemůžu,"
"Dobře, pojďme si odpočinout." Kapitán ji vzal za ruku a doprovázel ji domů.
"To nám tu ještě scházelo," řekl se starostí jeden ze strážných. Lidé se pomalu vydávali do svých komnat.
Liam šel do kuchyně za Pepou. Před dvěma lety požádal krále, aby ho vzal do svých služeb. Pepa samozřejmě neodmítl. Ono vařit pro krále, nebo pro mořské krysy je velký rozdíl, říkával. Za tu dobu se hodně spřátelili.
"Ahoj, slyšel jsi o tom?" ptal se Liam, hned jak vešel do velké kuchyně, kde pobíhaly děvečky a pomocní kuchtíci. Prostorem se linula vůně zvěřiny, cibule, šípkových lístků a jalovce. Liamovi z toho začalo kručet v břiše.
"Čest Liame. Pojď vedle. Nechcu tu ty pajtaše strašit," odpověděl šéfkuchař Pepa. Tak se odebrali do skladu, kde byl solidní chlad a spousta surovin.
"Je to divne Liame. Mam pocit, že s timhle budeme potřebovat pomoc.Víš jak to myslim?" Pepa se upřeně díval Liamovi do očí.
"Myslíš, že bych se měl vydat za vílami?" ptal se Liam. "Na moře se mi opravdu nechce. Nechci nechávat Niké o samotě."
"Maj velkou moc, ty holky Liame. Co pro ně muže znamenat jen malej skřet ni? Jde tu hlavně o to, že nechceme další lidi házet pod kytky žejo," zašklebil se Pepa. Měl pravdu napadlo Liama. Nejde tu jenom o život Niké. Jde tu o život kohokoliv. Ale Liam byl odjakživa diplomat. "Co takhle poštovní holub?" usmál se.
"Dobrej nápad cype!" houkl Pepa. Takhle mluvit s princem mohl jenom on. Ale nejzábavnější na tom bylo, že si to ani neuvědomoval. Jednou se stalo, že při přijímací ceremonii nevyššího kněze, kdy král notoval fráze o povýšení se kněz zakoktal. Pepa se začal hlasitě smát se slovy : "To je vůl!" a zasloužil si mnoho nesouhlasných pohledů. Liam měl tehdy pocit, že vybuchne smíchem, tak se rozkašlal, ale tomu taky nikdo nevěřil.
"Dobře, seženeme holuba a pošleme zprávu - snad to vyjde," završil debatu Liam. Po chvíli klábosení o ničem a přitom o všem, se rozešli. Už byl čas oběda. Liam se šel podívat do komnat za králem, jak na tom je. Došel k masivním dveřím, které byly obloženy diamanty, safíry, zlatem i platinou. Takové dveře mají hodnotu malé provincie, napadlo Liama. Před dveřmi stály stráže se svými ostrými kopími. Jako jeden muž se uklonili a pustili Liama do komnat. Král ležel na obrovském dvojlůžku. U jeho boku seděla královna Lorena a předčítala mu jakousi knihu. Pohlédla na Liama a usmála se.
"Jak mu je?" zeptal se princ Liam.
"Pořád nic," odpověděla smutně královna Lorena a utřela hedvábným šátkem královo orosené čelo. Po krátké rozmluvě s královnou se Liam odebral za Niké. Den uběhnul jako voda. Opět nastala noc. Stráže byly zdvojnásobeny a dostaly příkaz k vyšší opatrnosti. Lidé z hradu měli zákaz vycházek.
Jeden ze strážců noviců jménem Matěj Žebřítko zaspal na noční směnu. Teď se spěchem utíkal temnými chodbami k velitelství ke kapitánovi stráží, aby mu byl přidělen úsek ke hlídání. Věděl, že jej kapitán pokárá, ale pevně věřil, že se na to zapomene. Pochodeň v jeho rukou praskala a vydávala solidní světlo. Tu se Matěj s úlekem zastavil, protože před sebou spatřil podivnou kreaturu. Skřet? Co to je doprčic? Na malé hlavě chuchvalec černých vlasů, oči žhavě žluté se zlověstně blyštily. A ten puch. Jako hniloba. Jako měsíc stará ryba.
"Chyť si mě, chyť si mě," zachichotalo se stvoření a převalilo se na záda, kde se začalo pištivě smát a kopalo nohama kolem sebe. Matěje napadlo, že by to měl raději zabít. Tohle na světě nemá co dělat. Vytáhl meč, připravil se do střehu, tak jak jej to učili v šermířské škole a vykročil vpřed. Tu z ničeho nic skřet vyskočil na všechny čtyři, pak zvedl jednu ruku a ukázal na Matěje prstem.
"Ssss," zasyčel temný skřet. Matěj se zastavil. Co se to? Začal se dusit. Plíce mu začaly hořet, celý svět začal hořet. Padl na kolena a chytl se za hruď. Z posledních sil se podíval vpřed. Viděl jenom odporného skřeta. Oči raději zavřel. Poslední co v životě Matěj slyšel bylo jenom vzdálené "Ssss," a potom hysterický smích. Pak už bylo jenom temno.
Mrtvé tělo Matěje našli ráno. Liam pozoroval mrtvolu. Stejné příznaky. Zase ten skřet! Musel co nejrychleji sehnat holuba. Ihned se vydal do královské voliéry za vrchním ornitologem. Ve voliéře se naskytovalo spousta různých ptáků. Od nejvzácnějšího papouška až po posledního vrabce. Ornitolog byl starý dědeček se šedivými vlasy, v obličeji spousta pih. V koutech úst měl úsměvné dolíčky.
"Ááá princ sem zavítal. Má poklona" uvítal vědec Liama.
"Dobrý den, potřeboval bych toho nejspolehlivějšího poštovního holuba, co tu máte," šel Liam rovnou k věci.
"Ano mám tu jednoho. Je geniální, nikdy se nikde neztratil. Jmenuje se Žužle," podával klidného a smířeného holuba Liamovi. Ten jej převzal.
"Vrků," řekl holub.
"Žužle? Divné jméno máš ptáku," pověděl Liam s úsměvem.
"Vrků," potvrdil holub.
"Děkuji pane," poděkoval Liam.
"Není zač," loučil se stařík a ještě zamával.
"Vrků," rozloučil se holub.
A tak šel Liam s holubem za Pepou, aby se poradil, jaký vzkaz pošlou vílám. Vešel do kuchyně a tu se začal holub zděšeně zmítat v Liamových rukou.
"Vrků, vrků, vrků!" křičel beznadějně holub. Liam se rozhlédl kolem, co že ho to tak moc vyděsilo. Aha. Spatřil na hákách bažanty, kteří byli připravení ke kuchání.
"To nic, to nic Žužle, ty seš moc chytrej, ty se na talíř nehodíš," uklidňoval Liam holuba. Tu se zjevil Pepa :
"Dem do skladu," řekl. Jamile byli ve skladu, i holub Žužle se uklidnil.
"Co jim pošleme za vzkaz teda?" uvažoval nahlas Liam, hladíc prstem holuba po hlavince.
"Já bych to zkratil, tak jak u nas ve Stravě. Prostě pošli vzkaz typu "potřebujeme pomoc". Máš ještě kusek tý magický rostliny Íponok? Tu bych holubovi upevnil k tomu vzkazu." navrhl Pepa.
"Seš geniální Pepíku!" zakřičel Liam. Bylo to perfektní. Musí to vyjít. Liam všechno připravil. Napsal vzkaz, přiložil magický Íponok a pošeptal geniálnímu holubovi :
"Leť Žužle, leť do zálivu Poslední Naděje," a vypustil ptáka z okna. Ten se bezchybně rozletěl a mířil si to směrem k moři. Liam tiše doufal, že všechno vyjde. Po chvíli sledování noční oblohy šel do svých komnat ke své princezně Niké. Bude určitě překvapená, až ji sdělí svůj plán. Otevřel dveře a zděsil se.
"Chyť si mě, chyť si mě," zrovna říkal odporný skřet a krčil se u princezny, která ležela pohozena jako hadra na podlaze.
"Ty hade!" zakřičel Liam a vrhl se na skřeta s úmyslem jej roztrhnout holýma rukama. Tu skřet vyskočil, uhnul a utekl otevřeným oknem do temné noci. Liam ležel bezúspěšně na podlaze. Urychleně vstal a doběhl k Niké. Ta ležela na zemi, v obličeji křídově bílá, oči otevřené dokořán. Nejvzácnější perla, co měla na hrudi zářila rudým světlem. Princezna Niké ještě žila, ale byla v jakémsi hypnotickém stavu, který se nerovnal ani životu, ani smrti.
"Panebože, Niké. Probuď se lásko, probuď se," úpěl Liam a hladil nebohou princeznu po vlasech. Po chvíli ji vzal do náručí a položil na postel. Pak zavolal doktory, čaroděje, vědce, rádce - prostě všechny kapacity, co byly v tuto chvíli na hradě. Ti se bezmocně - jeden po druhém skláněli nad princeznou a ujišťovali Liama jen o jednom : Princezna žije. Určitě ji zachránila magická perla, ale nebude to trvat moc dlouho. Liam byl blízko ke zhroucení. Celou noc nespal. Celý další den seděl u princezny a čekal. Nedalo se nic dělat. Jen Pepa odpoledne donesl kuřecí vývar, aby mohli princeznu nakrmit, protože i člověk v takovémhle stavu potřebuje živiny. Už se blížila noc. Liam usnul na křesle vedle princezny Niké. Měl nepříjemné sny a sem tam s ním jeho vlastní tělo škublo, jako by bylo ovládáno nějakou vyšší silou. Najednou to v komnatách bliklo.
"Myslíš, že spí?" ptala se pobaveně Víla Polárka.
"Chrápe jak dudek," usmála se Víla Rwe.
"Vrků," poznamenal holub. Najednou Liam otevřel oči a zlekl se tak moc, že se vykotil z křesla.
"Ach, to jste vy," poznamenal. Prohlédl si víly. Ploutve byly fuč. Místo nich nohy. Ale vypadaly stejně, jako když je spatřil naposledy. Stejně úsměvné. Stejné protipóly, stejné roviny.
"Stále stejně vystrašený malý kluk," smála se Rwe a pustila Holuba Žužleho. Ten se začal nezúčastněně se vztyčenou hlavou procházet po komnatách a sem tam zobáčkem rýpnul do nějakého předmětu.
"Máme problém víly. Potřebujeme pomoct. Prochází se tu po večerech jeden temný skřet. Je zlý, hodně zlý. Už zabil dva lidi a pokusil se zavraždit i moji princeznu Niké," zamračil se Liam.
"Je krásná," poznamenala Polárka a zasněným pohledem hltala princeznu Niké, která ve vší nevinnosti ležela ztuhlá na posteli.
"Nech toho. Máme práci," šťouchla ji Rwe a potuleně se usmála. Liam opět jaksi všechno nemohl pochopit, ale nechal to plavat. Hlavně, že jsou víly tady.
"No nic, počkáme si na něj," prohlásila Polárka a odtrhla oči od princezny. Tak tu všichni tři čekali, až se objeví temný skřet. Jenom holub Žužla cupital z místa na místo a hledal cosi k snědku. Liam mu hodil krajíc chleba a ten jej začal vděčně zobat. Najednou se začaly se skřípotem otvírat dveře komnat. Všichni tři zpozorněli. Dovnitř vešel skřet. Neměl vůbec strach. Zavřel za sebou dveře, otočil se k nim a věnoval jim dlouhý pohled. Liamovi naskočila husí kůže.
"Ssss," zasyčel a jeho žluté oči žhnuly jako sám ďábel.
"Chyť si mě, chyť si mě," zavrčel a začal se smát.
"Chyť ho," zvolala Rwe
"Chytím," pokračovala Polárka a chytila skřeta do náruče. Začala jej hladit po odporné hlavě. Skřet bezmocně ječel vysokou fistulí. Liam si zacpal uči dlaněmi, protože měl pocit, že mu každou chvíli prasknou bubínky.
"Jsi chycen skřete, hloupoučký skřete, utíkej zpět do temna, utíkej zpět tam, kam patříš, tam kde tě nikdo nechytí, tady nemáš co dělat," pronesla Rwe. Skřet se bezmocně kroutil v Polárčině náručí a začal se vytrácet. Jakmile se vytrácel, vytrácel se s ním i jeho odporný jekot. Uplynula jen chvilka a skřet byl fuč.
"Tak," řekla Polárka.
"Tak jdem ne?" Rwe se usmála.
"Dávej na sebe pozor princi Liame," Polárka pohladila vyděšeného Liama po tváři. Rwe taky. A najednou blik! Zmizly. Liam stál v komnatě sám. Slyšel jen svůj zrychlený dech a vzdálené cupitání holuba Žužleho. Niké! Napadlo ho najednou. Urychleně došel k posteli a s údivem pozoroval jak se barva perly mění z rudé na růžovou, z růžové na azurovou a z azurové na jasně stříbřitou. Niké otevřela oči. Barva pleti se ji začala vracet.
"Miluji tě," pošeptala Niké. Liam se k ní sklonil a políbil ji.
"Já tebe taky princezničko."

Více zde: http://kartush.webnode.cz/nejvzacnejsi-perla/nejvzacnejsi-perla-ii-cast-temny-skret/
Vytvořte si vlastní stránky zdarma: http://www.webnode.cz

Růžová Ostrava IV.

10. listopadu 2011 v 16:42 | Urea |  NEJ(SVĚT)ĚJŠÍ TROJICE

Na daný večer vymyslela Žebřítko soutěž, kterou nazvala Jak uloupit nejlepší ostravskou buchtu. "A na co jsi přišla?" zeptal se Křesílko, který si Žebřítko při vymýšlení večerního plánu představoval jako opuštěně ležící, spící a kutící a kutící. A jak tak Žebřítko hleděla Křesílkovi do hlavy, musela se štípnout, aby zase utišila blížící se vlnu smíchu. Bylo jí však divné, jak je možné, že jsou oba dva stále v novém světě a nevybavuje se jim ten starý, nebo alespoň náznakově neutrální zóna. "Ty jo, ja su taky chuj," vypadlo z Křesílka a Žebřítko se nadšeně pousmála, že ho má na chvíli zpátky v neutrální zóně. "Tak to vám musím říct, co jsem dneska zažila," vypadlo z Odmítavšínovéjméno, která už se na neutrální zónu rozpomněla také. Žebřítko se musela napít, jelikož ji čekaly dva - jistě ne krátké - monology o tom, jak Křesílko pokousal revizora a jak se Odmítavšínovéjméno projela autobusem. Tak se Žebřítko raději napila piva a tvářila se, že jejich příběhy slyší prvně v životě. Po dobré půl hodině, sečteno u obou - po hodině - si vzala slovo Žebřítko. "Tak! Víte, co jsem vymyslela na dnešní večer?" konstatovala otázkou Žebřítko. "Ne?" vypadlo z Křesílka, který věděl, že by protesty byly pramálo platné, protože i kdyby dostal prostor k plánování on, nechtělo by se mu nic vymýšlet. "Soutěž se jmenuje: Jak uloupit nejlepší ostravskou buchtu," usmála se Žebřítko. "A jak to jako chceš realizovat?" zeptal se zvědavě Křesílko. "To je jediná indicie, kterou vám dám. Jak to každý z vás udělá, je jen a pouze na vás," zamrkala škodolibě Žebřítko. "Kolik máme času?" zeptal se Křesílko. "Dvě hoďky, abychom nestačili vystřízlivět a Ty jsi nejel směr Porubu a Ty jsi nejela směr dle nálady," utrousila pobaveně Žebřítko. "Tak ale to mi vysvětli! Proč se neztrácíš i Ty, když jsi víla stejně jako Odmítavšínovéjméno. Vždyť pro Tebe by ta ostravská víska měla taky být mořem plným poznávání," zamyslel se Křesílko. Žebřítko ani nemusela nadvakrát přemýšlet nad odpovědí, jelikož si každé gesto poctivě hlídala a věděla, že ani jeden z nich neví. "Hm, nevím. Asi buduju nějakou základnu a Odmítavšínovéjméno to mapuje v reálu," odpověděla Žebřítko suverénně. "Aha," podrbal se na hlavě Křesílko, kterému něco někam nezapadalo. Jen tak trochu nevěděl co a kam. "Nic, dopijem a svištíme?" navrhla Žebřítko. "Může být," souhlasil Křesílko, který okamžitě věděl, kam se vydá. "Rozchod! Zduř za dvě hoďky," vypadlo z někoho z nich, mávli na sebe a každý se vydal jiným směrem.
Žebřítko odběhla pouze důmu, najela na internet a dala do vyhledávače pouhá dvě slova: nejkrásnější žena. Vyjela jí fotka, kterou vytiskla. Slovo buchta spousta lidí používala jako ekvivalent krásné ženy. A jelikož byla fotografie teoreticky nestažitelná a Žebřítko ji stáhla, tak v podstatě naplnila název soutěže na sto procent - z internetu uloupila nejlepší ostravskou buchtu. Vzhledem k tomu, že na sebe byli všichni tři napojení jako jedna mysl a jeden duch, prostě byli v neutrální zóně, tak se rozhodla, vyrazit za jiným dobrodružstvím, než na dálku sledovat jejich kroky. Fotku schovala do kapsy. Vyšla na ulici. Rozhlédla se vpravo, vlevo. "Vpravo, vlevo?" zaznělo Žebřítku v hlavě. "Tak asi rovně," řekla si Žebřítko a vydala se cestou, která tam nebyla. Rozhodně ne vyšlapaná. Brouzdala se trávou, kochala se padajícím listím, "něcojakorůžovoupárou" zasaženými brouky. Všimla si, že se dokonce dva chrousti naučili kankán. Tak jen tak chvíli klečela a sledovala je, jak jim to jde. Nevydržela však sledovat dvě zvířátka příliš dlouho. Byla strašně zvědavá, na co ještě narazí. Rozhodla se přesunout. Prudce vstala a někomu dala "čelíčko". Tak trochu doufala, že to byl strom, který by jí to hned odpustil. Byla to ale nějaká žena, která jí někoho strašně silně připomínala. "Odkud, odkud ji znám?" šrotovalo Žebřítku hlavou a pomáhala usměvavé ženě vstát. "Něcojakorůžovýplyn" je prostě boží. V minulém životě by mi za to nedopatření asi napálila. A na pařící brouky bych to asi neuhrála," uvažovala Žebřítko, když jí něco zajiskřilo v hlavě. "Hustééé," říkala si v hlavě Žebřítko. "To byla fajná jiskra. Já chci ještě. Co to bylo?" přemýšlela a vytahovala z kapsy fotku. "Ale já se vážně, ale vážně omlouvám," drkotala ze sebe Žebřítko, která přemýšlala nad jiskrou, nad tím, proč vytahuje fotku, ale i nad tím, proč blekotá jako Křesílko. Jakoby mimochodem se podívala na fotku, na které byl stejný obličej jako stál teď před ní. "Hustěěě," zaznělo zase v hlavě Žebřítka. "Dobrá haluz," říkalo si Žebřítko, kterému došlo, že jiskřičky byly signálem toho, že jí něco došlo, drkotání slov nejspíš způsobil prudký náraz do hlavy. "To je vpoho. Už to skoro nebolí...," zalhala žena. "Jen jsem teď měla pocit, že jsem viděla tančící brouky. Asi to nebyla zase tak slabá rána, jako jsem si myslela," vypadlo z ženy z fotky, která se posadila a nevěřícně hleděla na zvířecí kankán. Jeden brouk používal křidélka místo sukně, druhý běhal kolem prvního. "Asi mám halucinaci," přiznala žena z fotosnímku. "Žebřítko, těší mě," rozhodla se změnit téma hovoru o broucích Žebřítko a napadlo ji, že ženě "něcojakorůžovýplyn" brzy vysvětlí všechno. "Rajčátková, těší mě," řekla žena a Žebřítko vytřeštilo oči. "Rajčátková? Si děláš prdel, ne? Co to je jako za jméno?" vyšlo nepodmíněně z Žebřítka. "A Žebřítko má být jako co?" vysmála se Rajčátková Žebřítku, která na to nenašla jediné slovo. Obě jména prostě byla úplně stejně ujetá. "Hele, brouci a paří kankán," vrátila se k původnímu tématu Žebřítko. "Ty máš taky otřes mozku?" zeptala se nevěřícně Rajčátková. "Dá se to tak říct," dělala blbou tentokrát Žebřítko a říkala si, že bude lepší počkat na moment, kdy "něcojakorůžovýplyn" plně zapůsobí. Chvíli tam jen tak seděly a líčily si nějaké nepodstatněpodstatné storky ze života... toho někdejšího. "Tak, ale teď si fakt trochu připadám "jako malá", jak jsem zvědavá na nepodstatněpodstatné storky z nového světa růžového plynu," napadlo nadšeně Žebřítko. Ve stejný moment si vzpomněla, že soutěž byla na dvě hodiny. "Musíme jít!" rozhodla Žebřítko. "Seznámím Tě s dokonalýma lidma," usmála se Žebřítko. Obě vstaly a oběma se trochu zamotala hlava. "Taky jiskřičky?" zeptala se Rajčátková. Žebřítko, tak nějak vytušila, že ani nemusí kývnout na souhlas. Začaly se smát a šmárovaly směr Stodolní.
Během doby, kdy Žebřítko zažívala dobrodružství jako na otevřeném, zdivočelém moři, na kterém se člověk cítí stejně naprosto bezpečně, vypravil se Křesílko za svým dobrodružstvím.
Restaurace a hospody měl prolezlé snad nejvíce ze všech, zamířil do jedné, kterou považoval za elitní. "To by v tom byl šílený Ostravák, abych tam neuloupil ten nejlepší ostravský recept na buchtu," říkal si Křesílko a uvažoval, co si má představit pod slovem uloupit. "Já su debil," řekl si, když mu došlo, že je to přece jasné. "Uloupit! Tím myslela, že mám poprosit o kousek té buchty a odtrhnout kousek stránky, na které je ten recept napsané, to je jasné," říkal si Křesílko, který už vcházel do dveří nejvyhlášenější restaurace v Ostravě. Alespoň on si to o té putice myslel. "Nakolik ale můžu mluvit o té naší soutěži? Porušil bych nějaká pravidla?" spustila se v Křesílkově hlavě další salva otázek. "Asi jo..." dovtípil se na základě vlastních myšlenek Křesílko. "Zdravím, hoši. Můžete mi zavolat kuchaře?" pozdravil Křesílko po příchodu k baru, za kterým byla kuchyň. "Vy s ním snad máte domluvenou schůzku?" zeptal se arogantně číšník. Křesílko uvažoval, nakolik by lhal, kdyby řekl, že ji domluvenou má a domluvil by ji ve chvíli, kdy by kuchař přišel. "Bys kecal, blbečku. Normálně jim hoď pravdu. Teda částečnou... bez té soutěže," projelo Křesílkovi pár vět mozkovými buňkami. "No, to úplně ne, ale potřeboval bych od něj poradit," svěřil se popravdě Křesílko. "Poradit? Poradit?" začal se smát číšník a pohl nějak podezřele rukou. Alespoň Křesílko si to myslel. A nebyl daleko od pravdy. Brzy měl z každé strany chlápka velkého jako několik chlápků. "Kurde, hoši, vypadám jako že mám rozjebanou haksnu, bo jsem o berlích a potřebuju pomoc? Chcu jenom podřistat s kuchařem," přepnul styl mluvy Křesílko, který čuchal "drobný problémeček". Než ho pořádně očuchal, rozhlížel se kolem sebe. Viděl cestu a potom ještě jednu cestu, která byla tou samou cestou, na které ležel. Gorily ho vyhodily z restaurace. "Křesílko se nevzdává! Vy, chuji," zakřičel pln odhodlání Křesílko a jen tak mimochodem se podíval na hodiny. Kolik má času ho ale v tu chvíli pramálo zajímalo. Byl naprosto přesvědčen o tom, že se k receptu na nejlepší buchtu musí dostat. Restauraci párkát obešel, aby zjistil, zda není někde takříkajíc děravá. Byla. Vtáhl se do vzduchového potrubí, či co to vlastně bylo za díru, a lezl a lezl. "Kurde, ať nepustí žádný plyn, ať nepustí žádný plyn," modlil se v duchu Křesílko a zahlédl "nějaký plyn". Couval jako vyděšená kočka před ohněm. Nestihl se však dostat v čas ven. "Nějaký plyn" ho zasáhl. "Je po mně, je to jasný. Je po mně," zabědoval Křesílko, kterému bylo jen o něco málo tepleji. "Kurde, voda," zamrčel Křesílko. "Nebývá ale pára horká? Hm, chuj s tím, ideme dál," popohnal se Křesílko a sunul se kupředu. Když byl na rozcestí, dal na svůj nos a šel po vůni. Ta ho dovedla až do kuchyně. Nikdo v ní nebyl. "Se nedivím, že se tu nic nevaří, když se tak hnusně chovaj k hostům," napadlo Křesílko a vykopnul plech, který ho dělil od vstupu do kuchyně. Sotva ale Křesílko dopadl na zem, vstoupila usměvavězamračená uklízečka. Bydlela daleko od lagun. "Kurva, proč musím mít furt taký pech," zaúpělo v hlavě Křesílku. "Já, já..." dával si na čas Křesílko. "Jsem Tě chtěl pozvat na rande," vypadla z Křesílka věta, kterou si jako jedinou zakázal. "Vážně? Ty jsi věděl, že tady budu?" zeptala se zamilovaně uklízečka. "Hm," reagoval šokovaně Křesílko. "Dobrý, jsi úplný debil. Třeba je to dobrá roba, ale já mám někde Niké. Co teď. Posrals to, tak to naprav," běžel Křesílkovi mozek o sto slimáků - jakože o sto šest. "No, jak se to vezme... našel... Dáš mi na sebe číslo?" mluvil Křesílko a uvažoval, jak se zrovna teď dostane k tomu receptu. "Jasně," řekla uklizečka a začala se rozhlížet kolem sebe. Hledala papír a tužku. "Já něco seženu, vpoho," chytil se zapáleně Křesílko a začal hledat papír a tužku jako by oba neměli mobily po ruce. Hledal v hrncích, na poličkách, pod stolem. "Tam ale asi papír nenajdeš," zapochybovala uklízečka. "Že ne? Šak počkej!" vykřikl hrdě Křesílko, kterému se podařilo uloupit i buchtu, i část receptu na ni. Pak nenápadně vytáhl papír a tužku z kapsy. "Ha!" vykřikl nadšený Křesílko, který už měl buchtu i recept zastrčenou v kapse. Naškrábal na něj první číslo, které ho napadlo. "Já Tě prozvoním, jo?" řekla uklízečka. "Kurva," řekl si Křesílko a už papírek trhal s nesrozumitelným komentářem o tom, že se přepsal v jednom čísle. "Jasně, hned si Tě uložím," řekl se smutným duchem Křesílko. A tak se prozvonili. "Je to v dupě, Niké. Se asi trochu tím zdrháním zdržím," promítlo se v Křesílkovi. Usmál se na uklizečku a zeptal se na nějaký zadní vchod. Uklízečka ho vyprovodila zpátky do ulic, kde šlo "něcojakorůžovýplyn" cítit stále víc.
Ve stejné době, kdy si zažili Žebřítko a Křesílko nové příběhy, Odmítavšínovéjméno samozřejmě také. "Ostravskou buchtu. Ostravskou buchtu. Kde mám jako schánět nejlepší ostravskou buchtu?" přemýšlela Odmítavšínovéjméno, která stále hleděla na zem. "Jak byla ta věta... co máš najít, stejně o to zakopneš," řekla si Odmítavšínovéjméno a tak se rozhodla prostě jen jít a doufat, že se to do dvou hodin tak nějak samo pořeší. Zase proplouvala mořem situačních zázraků. Radovala se z gradující se mezilidské zdvořilosti, mezizvířecí zdvořilosti. Zaslechla i rozhovor mezi dvěma muži. "Co to kopeš?" zeptal se jeden druhého, který vyhrabával malou dírku kousek od chodníku. "Vysychající studánku zázraků, kterou budu pravidelně dolívat a kdo se té vody dotkne, splní se mu ten den přání a bluble," usmál se vlídně muž. Odmítavšínovéjméno už nic za splněným přáním neslyšela. A tak jí ubíhala celá cesta, o které nevěděla kam vede. Šla, šla a, nejspíš to byla zase jen náhoda, zakopla o papír s tužkou. Na papíře bylo nějaké telefonní číslo. Když se na něj podívala, poznala že je to číslo na Křesílko. "Tak to je brutální náhoda," řekla si Odmítavšínovéjméno. Otočila papír a napsala na něj větu: nejlepší uloupená ostravská buchta. "Tak to bychom měli," řekla si Odmítavšínovéjméno, otočila se a zamířila zpátky do hospody.
V té už seděl Křesílko. Tvářil se, jako by nedostal několik měsíců najíst, napít, nacokoli... Prostě se tvářil nešťastně. "Co je, vole? Sedíš tu jak hromádka prasečích výkalů," okomentovala Křesílkův pohled Odmítavšínovéjméno. "Ale, tak trochu jsem si asi zavařil na průser," řekl smutně Křesílko. "Blbý," řekla Odmítavšínovéjméno. "Hm," reagoval Křesílko. Rozhovor - slovo na slovo - vyrušil příchod Žebřítka, která okamžitě vychrlila úspěch svého snažení. "Tak já jsem nejenže uloupila nejlepší ostravskou buchtu z internetu a ukázala fotku, ale navíc jsem ji uloupila i světu," smála se Žebřítko, když si sedala a zároveň mávala na obsluhu, že má donést dva Ostravary. "To je Rajčátková. To je Křesílko," představovala Žebřítko postupně osazenstvo stolu. "To je Odmítavšínovéjméno. A než kdokoliv z vás cokoliv řekne, zamyslete se nad vlastním jménem," řekla Žebřítko, které bylo jasné, že oba mají v hlavě stejně blbou otázku, jakou měla sama. Všichni tři se začali smát, když si uvědomili, jak divná mají všichni čtyři jména. Rajčátková na ně nechápavě hleděla. "Oni se Tě chtěli zeptat na to, proč máš tak blbé jméno. Mají stejně divné, bo možná spíš úžasné, myšlení jako já, víš?" a znovu se smáli všichni čtyři. "Tak jaké buchty jste uloupili vy?" zeptala se Žebřítko. Křesílko náhle proměnil úsměv za mračáčka - zamračil se - a nešťastně vytáhl rozmačkanou buchtu a pokrčený recept z kapsy. "To je dobrý, proč se tváříš jako by tě trhaly hyeny? Úkol splněn, ne?" nechápala Žebřítko smutek v Křesílkových očích. "Áááále, jsem chuj. Tak nějak nedopatřením jsem dal svoje číslo nějaké borce, která mi asi zítra bude volat. A jestli zítra zapomenu to, co vím dnes, tak jsem pěkně v dupě a Niké jen tak neuvidím," vycházelo ze smutného Křesílka. "Ha, há," vyšlo slavnostně z Odmítavšínovéjméno, která vytáhla papírek a tužku. "Jéééé, kde jsi to? Jak jsi to? Ty jsi to... To je super!" koktal nadšeně Křesílko. "Jsem o to zakopla, když jsem hledala nejlepší ostravskou buchtu," prohlásila hrdě Odmítavšínovéjméno a ukázala papírek nápisem: nejlepší uloupená ostravská buchta. "Ty jsi o to zase prostě jenom zakopla, co?" smála se Žebřítko. "Jak jako: zase jenom? Já jsem šla zakopnout!" smála se Odmítavšínovéjméno, která dala nemalý důraz na slovo ŠLA. "Ale kdo teda vyhrál?" zeptal se Křesílko. "Každý, kdo přitáhl nový zážitek. Takže všichni," usmívala se Žebřítko. "Děcka, víte, co je zítra?" zeptala se Žebřítko. "Jo, kurva. Zase mi někdo napálí, jak pojedu do Poruby," prohodil nešťastně Křesílko. "Hm, tak Ti nevím, kdo z nás je na tom hůř. Jestli Ty a cesta tramvají, bo já a střídající se pocity štěstí a smutku, bo já jak čumím na potkany," utrousila na podporu Křesílkova obličeje Odmítavšínovéjméno. "Nepanikařit, děcka," usmála se Žebřítko, která se rozhodla, že je posune o minimálně mílový krok kupředu. Mílový krok ale ještě neznamená cíl... "Tak nějak tuším, že se zítra solidně nachlamem," zašeptala nenápadně Žebřítko Rajčátkové, která se začala smát. "Co jsi jí říkala?" zeptal se zvědavě Křesílko. "Nic, jen jsem jí přibližovala to s tím potkanem a revizorem," pousmála se záhadně Žebřítko.

Růžová Ostrava III.

9. listopadu 2011 v 12:56 | Urea |  NEJ(SVĚT)ĚJŠÍ TROJICE

Křesílko stál na tramvajové zastávce a urputně se soustředil na to, aby mu neujela další lokálka. Jak tak totiž neustále hleděl směr Poruba, tak si všímal tramvají vždy, když už odjížděly. "Soustřeď se, chlape, soustřeď se," opakoval si v duchu Křesílko a tupě hleděl na kamínek u tramvajového pásu. Udělal dobře. Když mu jeho výhled zakryla tramvaj, jeho organizmus zareagoval, oči koukly na správné číslo šaliny, nohy se pohnuly, vlezl do tramvaje. "Jsem boží," pochválil se za první krok kupředu Křesílko. Rozhlédl se kolem sebe, jestli v lokálce nestojí nějaký znavený důchodce, kterého by pustil sednout. Nestál. Byl tam sám. Pouze on a jakýsik chlápek. "Dobré. Alespoň mi nikdo nebude rušit myšlenky a vykutím, co podniknu v té Porubě," uvažoval, když si sedal. Ve stejný moment k němu chlápek přistoupil. "Tak kurva, mám snad na čele nalepený: pojďte si se mnou všichni povídat a když ne všichni, tak alespoň Ty, chlope?" projelo Křesílkovi hlavou, která už už chtěla přemýšlet nad tím, proč vlastně jeden do Poruby. "Vaši jízdenku, prosím," vyšlo z muže, který usměvavě postával před Křesílkem. Jak byl ale Křesílko nasratý, že mu kdosi překazil cestu do Poruby za... a to nevěděl... tak místo úsměvu uviděl na obličeji revizora nenávistný výraz. "Co furt chce, kokot?" ozvalo se Křesílkovi v hlavě, protože víc než větu: Vaši jízdenku, prosím, přemýšlel nad tím, proč na něj ten "buzík" tak blbě čumí. "Máš nějaký problém?" zeptal se Křesílko revizora. "Máte tu jízdenku?" zeptal se kontrolor jízdenek. "Kurva, že nemám. Šak jedu do Poruby, abych ji našel, no ni?" vyšlo z Křesílka, na kterého padla drobná nasratost, protože zrovna uvažoval nad tím, kde tu jízdenku najde. "Jakou jízdenku? Proč, sakra, jedu do Poruby hledat jízdenku?" uvažoval v duchu rozčilený Křesílko. "Vklidu, vklidu, hlavně nepanikařit! Tak si to zrekapitulujeme. Ale kde začneme rekapitulovat? Doma, jasně, doma to všechno začalo," uvažoval Křesílko a měl pocit, že se Země zachvěla. Ignoroval to a uvažoval dál. "Dobré, byla tam máma, táta, náš rotvajleříček. Žiš, ten byl vždycky tak skvělej. A nikdy by na mě nenechal nikoho sáhnout, i kdyby..." honilo se zrovna Křesílkovi hlavou, když si uvědomil, že ho ten chlop zvedá do výšky a že se ani tak nehýbe Země jako on sám. Aktivoval nějaký pud sebezáchovy. Zavrčel a revizora pokousal. Revizor mu napálil. "Tak jsi chuj, bo co?" probral se náhle Křesílko. "Jsi mě hryzl, debile," křičel na něj kontrolór a už ho tahal z jedné, do druhé tramvaje. Dezorientovaný Křesílko si rychle rekapituloval, o co by tak mohlo jít. "Dobré, byl jsem doma, tam byla ta máma a táta. A rotvík. A rotvík někoho pohryzal, ale koho?" soustředil se, seč mohl, Křesílko. Zase se Zem pohnula. "Tak to ne, to už jsem někde zažil," napadlo Křesílko. "Ale kde?" honilo se nešťastnou hlavou Křesílka. "Tak pojď, jdeme na stanici," řekl revizor a Křesílko byl náhle vzhůru. Slovo stanice znal jako ekvivalet nějakého průseru. "A to jako proč?" zeptal se opět pln soustředění Křesílko. "Protože jezdíš na černo, debile," řekl stále vytočený revizor, který už si pokousanou ruku obvázal kapesníkem. Ani ne tak proto, že by mu tekla krev, ale spíš proto že se mu nechtělo chlubit cizím obtiskem čelisti na vlastní ruce. "Tak za A! Nepamatuju si, že bychom si kdy potykali. A ze B! Jak černým pasažérem? Já mám měsíčník!" řekl hrdě Křesílko a vytáhl průkaz o tom, že i kdyby chtěl, na černo by jet nemohl. "Vy jsi debil," řekl podrážděně a zároveň zmateně revizor, otočil se a odešel. Křesílko náhle stál zase v centru. Dezorientovaně se rozhlížel a přemýšlel, co tam vlastně dělá. Usoudil, že nejmoudřejší bude, zajít na pivo a vymyslet, kam to vlastně mířil.
Ve stejnou dobu, kdy se Křesílko vypravil za dobrodružstvím do Poruby, mířila Odmítavšínovéjméno směrem ke Stodolní. Neměla nejmenší tušení, proč tam jde. Uvažovala, zda si s někým domluvila nějakou schůzku, nebo tam má nějaký firemní večírek, nebo... Po chvíli přemýšlela zase nad tím, že se cítí hrozně opuštěně, okamžitě na to si připadala absolutně šťastná a nemohla se nabažit tím, jak se kolem ní lidé chovají. Nechtělo se jí nadvakrát pěšky, tak nastoupila do autobusu, kterým zrovna, nejspíš to byla náhoda, procházel revizor a kontroloval lidem jízdenky. Když jízdenku někdo neměl, zeptal se revizor daného člověka, zda by mu nevadilo, kdyby mu ji koupil a sám cvaknul. Pravda, ne každý měl o dobrodiní zájem a tak se občas někdo jen usmál, někdo pomoc přijal. A tak Odmítavšínovéjméno probíhala celá cesta ke Stodolní. Vyskočila nadšeně v Husově sadě, kde nějaké děti agresivně pronásledovaly potkana. Pohoršeně se na ně podívala a vzpomínala na krásné časy v autobuse. "Blbečkové," napadlo ji. Netrvalo však dlouho a děti potkana chytily. "Chceš?" zeptal se jeden mrňous potkana a nabídl mu kousek chleba. Potkan byl natolik zmatený, že přijal, ale stále se nepřestával třepat strachem. "Hustý," napadlo Odmítavšínovéjméno a šmárovala si to dál na Stodolní. Procházela kolem kostela Božského spasitele, ze kterého vyšel, na první pohled rozhádaný, pár. Zaslechla jedinou větu. "Ty jsi úplně blbá." Odmítavšínovéjméno byla zmatená. "Co jí tim jako chtěl říct? Proč je na ni tak hnusný?" bědovala nad životem Odmítavšínovéjméno. Jakmile však došla na začátek Stodolní, dostal se jí do nosu "něcojakorůžovýplyn". "Vždyť to říká neustále dokola i Křesílko a má nás rád," došlo náhle Odmítavšínovéjménu. Zase nasadila úsměv vyskákaného kamzíka a šmárovala do první hospody, která byla v tomto čase, nečase otevřená. Vešla do ní, sedla si k baru a informovala personál o tom, že chce, ale vážně chce, pivo. Když se ho napila, možná se napila i dvakrát, něco jí přinutilo, rozhlédnout se kolem sebe. Uviděla Křesílko. "Ty vole, co tady děláš? A neviděls Žebřítko?" položila otázku Odmítavšínovéjméno ve chvíli, kdy vychlamané Žebřítko vešla do místnosti. Žebřítko si k nim přisedla a mávla na obsluhu, že si dá taky jedno. Musela se hodně soustředit, aby na ní nepoznali, že neděla nic jiného, než že z vlastního pokoje sledovala, co ti dva vyvádí. Když se napila, konečně promluvila. "Tak jaký jste měli den, děcka?" zeptala se provokativně Žebřítko. Křesílku se v hlavě odehrál příběh s rotvajlerem a s nádhernou zahrádkou, kterou zažíval v mládí. Pak mu tam vyskočil ještě nějaký idiot, který se ho nedokázal normálně zeptat, jestli má jízdenku a hned mu musel napálit. "Já docela dobrý a vy?" dělal blbého Křesílko. Vlastně ani nevěděl, jak se něco podobného vysvětluje. Odmítavšínovéjméno se rozhodla, že celodenní zážitky ututlá. "Jak jim mám jako popisovat to, že jsou k sobě lidé strašně hodní. Takovýma malýma situacema? Si budou myslet, že jsem úplně blbá. Nic nebude," řekla si Odmítavšínovéjméno. "Úplně obyč den," řekla nahlas Odmítavšínovéjméno a, opět ze zcela záhadného důvodu, se podívala na lístek, kde bylo sedm čárek. "Hej, oni nám připsali čárku!" rozohnila se Odmítavšínovéjméno, které vůbec nedošlo, že v hospodě sedí nejdéle ze všech. "A co jsi dělala Ty?" zeptal se Křesílko Žebřítka. "Asi taky nic moc. Tak trochu jsem přemýšlela, co dnes večer podnikneme," pronesla Žebřítko a zase se uvnitř strašně smála a přemýšlela v jakých porcích komu pomůže, dojít ke svému cíli.

Růžová Ostrava II.

8. listopadu 2011 v 15:26 | Urea |  NEJ(SVĚT)ĚJŠÍ TROJICE
Růžová pára se šířila ostravskou vískou jako blechy v psím kožichu. Účinně a nenápadně. Nejsvětější trojice byla přímo v éře růžového plynu. Vsugerovala si, že žádné růžové období nezpůsobila a jen tak se procházela těmi tajně netajnými ulicemi, dokud úplně nazapomněla, co v nejposvátnějším místě vymyslela. Protože jen díky tomu byla schopna "naplno" prožít nové dobrodružství. S každým krokem se Křesílku a Odmítavšínovéjméno starý svět mazal. Jen Žebřítko sledovala, vnímala a věděla o obou světech. O tom původním i o tom růžovém. V tom totiž vnímala nejsilnější význam věty: naplno prožít. Ne, že by chtěla udělat podraz na Křesílko a Odmítavšínovéjméno, ale tak nějak tušila, že někdo musí vnímat průběh, aby ho pak mohl živě vylíčit a aby šlo dojít ke, všemi domluvenému, konci. "Tak to bude mega nářez. Řeknu jim to?" napadlo Žebřítko, že se s oběma podělí o své vnímání. "Ne. To už by nebyla taková sranda," odpověděla si Žebřítko a šmárovala vedle nich, jako by se sklenice rozvlovala na stole, který nezasáhl důlní otřes, čili jako by se nic nedělo. "Vám hráblo, bo co?" prohodila důmyslně promyšlenou otázku směrem ke Křesílku a k Odmítavšínovéjménu. "A to jako proč? Jako..." zeptal se pohoršeně Křesílko. "Já jen, že se oba usmíváte jako magoři..." konstatovala Žebřítko, která se strašně bavila účinkem růžového plynu. "Já se neusmívám," řekl Křesílko. "Já taky ne," řekla Odmítavšínovéjméno. "A tak to je slimák, bo co? Co se Ti to vlepilo do obličeje...?" neodpustila si Žebřítko. "Jsi úplně blbá," řekl Křesílko. "A to jako proč? Co je na úsměvu špatného?" položila jednoduchou otázku Žebřítko. "Jdeme na pivko?" vyhnul se odpovědi Křesílko. "Může být," odpověděly jako jedna Žebřítko s Odmítavšínovéjméno. "Kaj?" zeptala se Žebřítko. "Nějaký návrh?" doplnil Křesílko. Všichni tři stáli jako sloni před vyschlou louží. "Nechce se mi nad tím přemýšlet. Mám v hlavě něco důležitějšího, i když nevím, co. Něco nadhoďte," komentoval s pohledem upřeným někam do dálky Křesílko. "Tam někdo stojí, že tam hledíš jako lednička? Stejně tupě a bledě...?" smála se Žebřítko. "Jsi blbá," odpověděl Křesílko, který svá slova nemyslel ani jako urážku jako spíš snahu, aby něco řekl a stále tupě hleděl. Odmítavšínovéjméno taky jen stála a zmateně se rozhlížela. No, nebylo divu. "Tady je to všechno nějaké jiné, že?" rýplo si záhadně Žebřítko do Odmítavšínovéjméno. "Hej, že?" projevila Odmítavšínovéjméno nadšení z toho, že má někdo stejné vnímání jako ona. "Hej, no," pousmála se Žebřítko. "Nic, děcka. S váma je zase zábava. Jeden čumí jako lednička, druhý se rozhlíží jako dezorientovaná včela... tuž pojďme do nejbližší knajpy, kde prostě teče pivko. Ono je asi docela jedno, kde to bude. Jistě se mnou souhlasíte," promluvila na Křesílko a Odmítavšínovéjméno. Skutečně to bylo to samé jako mluvit na ledničku, či dezorientovanou včelu a čekat odpověď. Rozhodla se, zahrát si na dítě. "Pojďme ňa to pííívoo, táááám, tam nám budě fajněěěě," šišlala Žebřítko a tahala oba za rukávy. Trochu jako zombie se oba pohli a mířili za Žebřítkem s komentářem "Jsi jak malá." Žebřítko se uvnitř strašně smálo. Už si ani nepamatovalo, kdy měli podobně dokonalý nápad s podobným průběhem. Moc dobře věděla, co v dáli hledá Křesílko a stejně tak věděla, z čeho je dezorientovaná Odmítavšínovéjméno. "Ne, pořád jim to neřeknu," utvrdila se ve svém rozhodnutí Žebřítko. "Dííífejtééé, dífejtééé, chospůdka," ukázala Žebřítko na nějakou hospu poslední třídy, která pro ně v daný moment musela být zákonitě první třídou. Sedli si na zahrádku. Ono vlastně ani nešlo sednout nikam jinam, protože to víc než hospoda byl nějaký stánek se židlemi. Pivo tam ale měli. "Já tam zajdu, můžu?" poskakovalo Žebřítko. Ani ne tak radostí, jako snahou na chvíli ty dva probrat. "Dobrý. Můžu, tři piva?" řekla Žebřítko, když přišla k mikrookénku, které ji trochu připomínalo gilotinu. Nevpomněla by na jediný moment, kdy by do něj strčila hlavu. "Bluble," vypadlo z obsluhy a Žebřítko podala peníze. Brzy na to Žebřítko donesla piva. "Tak zduř," pozvedla svého Ostravara, ze kterého jí bylo vždycky blbě a stejně ho pila. "Zduř!" řekl zasněně Křesílko. "No jo," prohodila zamyšleně Odmítavšínovéjméno. "Hm, super... Co budeme dělat?" zeptala se Žebřítko, která tak nějak místo plánů na "něcodělání" doufala v to, že začnou oba komunikovat. "Kdyby tady byl Dlouhý, tak Ti řekne: tak tam, kurva, neseď a pojď mi pomoct s tím ohněm. Ale není tady ani Dlouhý, ani oheň...," zamýšlel se Křesílko. "Ale jsem tady jááá, huhůůů," houkala na ně Žebřítko. "Co to jako bylo?" dostala se jako první z "mimozy" Odmítavšínovéjméno. Žebřítko dělalo poctivě stále mrtvého brouka. "Vím já? Ale bylo to divný, že?" pokusila se Žebřítko napodobit zmatenou intonaci Odmítavšínovéjméno. "Může mi tady někdo vysvětlit, proč zrovna tam čumím?" dostal se zpátky k trojici Křesílko. "Hej, jo, vždyť to je náš nový svět," usmál se Křesílko. "Já tam někde - evidentně v Porubě, bo kde - mám princeznu Niké, ha!" prohlásil hrdě Křesílko. "Hej, jo, to divné je úplně všechno okolo," prohlásila hrdě Odmítavšínovéjméno. "Hej, jo," řekla, aby něco řekla Žebřítko a v duchu se zase chlamala. Opět si byla vědoma toho, že jakmile z obou vyprchá Ostravar, díky kterému - jako jedinému - mají možnost nahlédnout na původní, průběžný i nový svět, tak že budou mít zase okno. "Tak ještě raz, zduř," pozvedla číši Žebřítko. "Já navrhuju, dát ještě jedno a vypravit se na výpravu po ově. Zjistit, co růžový plyn udělal s našimi spolužijícími," navrhla Odmítavšínovéjméno. "Já navrhuju, že bychom to zjišťovali v Porubě," zkusil Křesílko, kterému bylo očividně "jedno", kde má svou princeznu Niké. "Hm, tak já navrhuju, vzhledem k tomu, že jste ještě nedopili ani to první, nic nenavrhovat a jen se rozhlížet a dřistat. Vždyť jsme kousek od lagun, tady už růžový plyn musí valit úplné bomby," rozhlížela se Žebřítko a stála bok po boku pravdě. Stačil jeden pohled před sebe a všichni tři viděli, jak se zloděj řítí ke stařence, vytrhne jí tašku a běží pryč. Po pár metrech se zastaví, otočí, vrátí se ke stařence, dá jí tašku a snaží se jí vnutit svou peněženku. Stařenka odmítá a hladí zloděje po hlavě. "Co si myslíte, že mu řekla ta stařenka a co on jí?" prohodila zvědavě Žebřítko. "Poslal bych Tě do dupy, kdybych Tě neměl tak rád. To beztak řekl ten zloděj," navrhl první možnou variantu Křesílko. Žebřítko i Odmítavšínovéjméno se začaly brutálně smát. "Taky možnost," prohodila Žebřítko. "Anebo... nebudete tomu věřit, ale asi jsem o vás zakopnul. Neztratila jste náhodou kabelku?" doplnila Žebřítko, nikdo se nepřestával smát. "Oh, chlapče, připomínáš mi mého vnuka, ten je taky tak hodný. To řekla beztak ta babička," smála se Odmítavšínovéjméno. "Anebo... já být mladší, tak Tě kopnu za tu krádež do prdele. Ale nejsem a navíc Tě mám tak ráda, že bych to prostě neudělala," smál se Křesílko. "Chlapče, to se stává. Každý v životě občas zakopne. Důležité je, že se zvedne," vybuchla smíchem po vlastní větě Žebřítko. "Ty jsi blbá," vypadlo z Křesílka, který poněkud zapochyboval, nakolik byla věta vtipem a nakolik vážnou zprávou. "Jste jak stonožky bez noh. Kalíme, bo co?" zlehčila situaci, ať už byla jakákoliv, Žebřítko. "Bo se té stařenky můžeme jít zeptat," navrhla Odmítavšínovéjméno. "Hm,... A kdo jako vstane od piva a půjde se zaptat?" zasmála se Žebřítko. "Zduř!" připili si všichni tři z poloviny prázdným kriglem. "Tak já jdu asi pomalu pro další rundu, ni?" navrhla Žebřítko. "Ježiši, ne, ne! Nevstávejte," pronesl cizí hlas, který se z čista jasna zjevil u jejich stolu. Byl to ten muž za gilotinou. "To je ten z gilotiny," zašeptala Žebřítko oběma. "Z jaké gilotiny jako?" zeptal se nahlas Křesílko. "Tobě to okno ve stánku nepřipomíná gilotinu?" zašeptala taktně Žebřítko. "A proč jako gilotinu?" zeptal se opět nahlas Křesílko a Žebřítko pochopila, že nenápadnost v tomto případě nehraje absolutně žádnou roli. "Můžu se na něco zeptat?" otočila se Žebřítko k číšníkovi. "Ano?" reagoval uctivěji než uctivě číšník. "Co Vám připomíná to okno Vaší boudy?" zeptala se zvědavě Žebřítko a tak nějak doufala, že tam taky vidí gilotinu. "No, okno?" řekl nechápavě číšník. "Aha, tak my si dáme ještě tři piva. Děkujeme," ukončila debatu Žebřítko. "Hej, vole, Ty tam jako taky vidíš jenom okno?" otočila se Žebřítko na Odmítavšínovéjméno a doufala v jakoukoliv jinou odpověď. "Mně to připomíná krabičku plnou zázraků. Co chceš, to Ti z ní dají," řekla Odmítavšínovéjméno. "Díííík. Vidíš, Křesílko? I v hovně najdeš miliony různých tvarů a vůní," smála se Žebřítko. "Jsi blbá," zakončil diskuzi Křesílko. "Čum," rýpnul první do Odmítavšínovéjméno, která seděla hned po jeho ruce. Pohybem Odmítavšínovéjméno hlavy se automaticky otočila i Žebřítko. Všichni nechápavě hleděli do parku. "Jsme prostě Boží," konstatovala Žebřítko. "Ve vší skromnosti, samozřejmě, že?" doplnila Odmítavšínovéjméno. "Samozřejmě," řekla Žebřítko a hleděla dál. Před jejich očima probíhalo zvířecí vystoupení. Dvě veverky spolu pařily tlapičku v tlapičce, občas si plácly ocáskem. Ptáčci, různého druhu, si posedali na větvičky a zpívali úplně stejnou melodii - nebývalé! Kuny vylezly ze svých kuních úkrytů, postavily se vedle sebe a usmívaly se a mračily se a usmívaly se a mračily se. A? Strašně jim to šlo. Všichni tři se zase chlamali jako malí. "Tak to by mě nenapadlo, že to bude působit i na zvířata..." prohodila Odmítavšínovéjméno. "No, evidentně..." podpořila ji Žebřítko. "Je to tady úplně Boží, ale já mám tak nějak pocit, že už budu muset jít," vypadlo z Křesílka, který se stále smál. "Všichni už budeme muset jít," řekla s pokusem o vážnou hlasovou vlnu Žebřítko. "A kam byste jako všichni chodili?" nechápala Odmítavšínovéjméno. "Já musím do té Poruby," řekl Křesílko. "Nemusíš..." prohodily jako jedna Žebřítko s Odmítavšínovéjméno. "Hej, fakt jo!" vypadlo s naprostým přesvědčením z Křesílka. "OK, tak jo. Obědnám nějaké nealko, jo?" navrhla Žebřítko. "Fuuuj. To jako proč? Máme dostat ještě to pivko," stávkoval Křesílko. "Až ho dopijeme, tak až pak to nealko, vpoho," uklidňovala ho Žebřítko. A jak řekla, tak se stalo. Všichni tři dopili druhé a zároveň poslední pivo. Během dopíjení se neskonale bavili tím, co sami zaseli. Žebřítko obědnala nealko. Když se ho napili, zase zapomněli, co vlastně chtěli. Odmítavšínovéjméno se zatvářila dezorientovaně. Křesílko zase tupě hleděl směr Poruba. "Nic, děcka. Tak já svištím. Hezkej den a zase brzy naviděnou," popřála Žebřítko krásný den jako by se v hlavě Odmítavšínovéjméno a Křesílka nechumelilo. "Upřímně jsem i zvědavá, jaký ten den budete mít," zamávala na rozloučenou a sledovala jak Odmítavšínovéjméno odchází směrem ke Stodolní a Křesílko směrem na Porubu.