Buď skromná jako květ

13. října 2011 v 13:57 | Urea a Sue |  Pohádky
Buď skromná jako květ, bude tě milovat celý svět.
Tam bylo království, které nikde jinde na světě neexistovalo. Království plné vůní květů, hojnosti a hlavně dobrých lidí. Jmenovalo se Království čtyř okvětních lístků.
Své jméno nemělo jen tak, pro nic za nic. Při vzniku toho obrovského panství stála kopretina. Měla pouhé čtyři lístky a byla kouzelná. Nepotřebovala žádné kořeny, aby se dostávala k jídlu jako většina květin. Nepotřebovala dokonce ani slunce, které by ji naplňovalo životadárnou energií. A přes to všechno žila a dělala království šťastným a radostným. Jediné, co by ji mohlo zahubit, by byla lidská hamižnost a pýcha.
A nebylo by to království, kdyby nemělo krále a královnu. Plodem lásky těchto dvou lidí byly dvě dcery. Obě byly krásné jako kopretinky. Jen jedna však byla krásná i duší. Tou byla Eliška, která by se pro každého člověka rozdala. Milovala rána, zpěv ptáčků, úsměvy lidí, hudbu vycházející z nich. Jejím dvojčetem byla Anastázie. I když si byly podobné jako vejce vejci, Anastázie nenáviděla vše, co Eliška zbožňovala. Jediné, co jí dělalo radost, byly šperky, drahé kamení a krásné šaty.
Jednoho dne, který byl pro Elišku stejně krásný a dokonalý jako každý den a pro Anastázii stejně obyčejný a všední, pozvala Eliška svou sestru na procházku. Pokaždé, když se Eliška pokusila své sestře otevřít oči, aby viděla skutečné krásy života, ji Anastázie řekla ne. Tentokrát však Eliška použila lest.
ELIŠKA: "Pojďme se podívat do města. Slyšela jsem, že je tam krejčí, který dokáže ušít ty nejkrásnější šaty na světě,"
lákala princezna svou hamižnou sestru.
ANASTÁZIE: "Cože? Nejkrásnější šaty na světě a já je ještě nemám? Honem, honem, na co ještě čekáme?"
vykřikla Anastázie a tahala svou sestru za šaty. Když dívky přišly do města, Eliška přemýšlela a přemýšla, jak sestře svou lest vysvětlí. Jak jí má říct, že si krejčího vymyslela. Když se najednou Anastázie zarazila.
ANASTÁZIE: "Slyšíš to? Slyšíš ten nádherný zvuk?"
rozhlížela se kolem sebe. Eliška nic neslyšela.
ANASTÁZIE: "Odkud to vychází?"
zeptala se Anastázie a utíkala směrem, odkud zvuk přicházel. Když najednou stála před tím nejkrásnějším krejčovstvím, které kdy viděla. Bylo celé ze zlata a vůbec se nehodilo mezi ty šedé domy, které všude okolo byly. Jako očarovaná vběhla dovnitř.
BABIČKA: "Buď skromná jako květ, bude tě milovat celý svět,"
zazpívala babička, která tam seděla a šila ty nejkrásnější šaty na světě. Modré nitky vypadaly jako tekoucí voda, nitky ze zlata jako by odmotala přímo ze slunce, volánky vypadaly stejně něžně a bezbranně jako mraky.
ANASTÁZIE: "Ty musím mít!" vykřikla Anastázie. "Babko, kolik zlatáků za ně chceš?" ptala se Anastázie stařenky, aniž by pozdravila.
ELIŠKA: "Dobrý den, stařenko," pozdravila Eliška.
BABIČKA: "Buď skromná jako květ, bude tě milovat celý svět," opakovala babička.
ELIŠKA: "To říkáte velkou pravdu," usmála se na ni Eliška. Anastázie si je jen zamračeně prohlížela a nechápala, co to ty dvě blábolí.
ANASTÁZIE: "Tak za kolik, babko?" snažila si vynutit téma rozhovoru.
BABIČKA: "Tobě, děvče, je neprodám. Může je mít jedině Eliška. A ta si sama stanoví cenu," pravila stařenka. Eliška se k ní naklonila a zašeptala jí.
ELIŠKA: "Víte, co bych si, babičko, přála ze všeho nejvíce? Aby má milovaná sestra nebyla tak pyšná a neviděla štěstí pouze v bohatství. Aby viděla to pravé bohatství, kterým je láska k lidem," šeptala Eliška. Babička se na ni usmála.
BABIČKA: "Cena šatů je stanovena. Teď, milá Anastázie, půjdeš s Eliškou do města. Všechno, co ti ukáže, si zapamatuješ. A pokud mi veškeré zážitky živě vylíčíš tak, jak ti je Eliška vysvětlí, dostaneš tyto šaty," pravila babička.
ANASTÁZIE: "Jenom tohle? Tak na co čekáme, jdeme!" rozkřikla se na sestru a tahala ji ven. "Babka bláznivá. Ani neví, jak prohloupila," smála se Anastázie. "Tak co mi chceš ukázat?" zeptala se Anastázie.
ELIŠKA: "Tam, vidíš toho žebráka? Vidíš, jak malý kousek má chleba? A přesto se rozdělí se svým kamarádem..." uzkazovala Eliška na prvního člověka, kterého zahlédla. ANASTÁZIE: "To se mu vůbec nedivím. Já bych mu dala celý. Kdo by něco takového jedl?" řekla pohrdavě Anastázie.
ELIŠKA: "Nebo tam! Vidíš tu mladou dívku? Jak se usmívá, raduje a přitom na sobě nemá žádné diamanty a drahé šaty?" zkusila znovu Eliška.
ANASTÁZIE: "Ano, a každý ji zná jako místního blázna...." reagovala pohoršeně Anastázie.
ELIŠKA: "Vidíš tamtu studnu? Tak z ní pijeme také. A vidíš toho žebráka? Ten z ní pije také," ukázala Eliška na něco, co je důležité i pro všechny ostatní. "Nebo tam! Vidíš toho chlapce? Právě dal své milované květinu, která ze všeho nejvíce zahřeje na srdci!" ukazovala znovu Eliška.
ANASTÁZIE: "Na srdci? To by mě vážně zajímalo, jak. Zahřeje jen nějaká nádherná kůže s těžko ulovitelné zvěře," rozplývala se Anastázie nad svou největší zálibou. "Budeme tady ještě dlouho?" zeptala se znuděně Anastázie. "Už ne. Myslím, že je to zbytečné," řekla smířeně Eliška po dlouhé snaze, otevřít sestře oči.
Vrátily se do míst, kde bylo nádherné krejčovství.
ANASTÁZIE: "Kde je? Kde jen je?" křičela Anastázie, když zjistila, že obchod zmizel. Na jeho místě pouze rostlo několik květů kopretin. "Co je tohle za vtipy? Všechno je to tvoje vina! Nenávidím tě! Slyšíš mě! Nenávidím! Ničíš mi život. Celý život, každý den mi ho ničíš. Kdybych si ty šaty hned koupila, teď bych je měla! Ale ne! Ty mě musíš vytáhnout mezi nějaké žebráky... je to tvoje vina!" zakřičela na ni a utekla. Eliška začala plakat. Když v tu k ní přistoupila stařenka. Byla to ta stařenka z krejčovství.
ELIŠKA: "Babičko, kam jste zmizela. Má vlastní sestra mě teď nenávidí. Nenávidí mě, že nemá ty šaty," plakala stále více Eliška.
BABIČKA: "Neplač, děvče. Všechno bude v pořádku. Ten krámek jsem vyčarovala, aby si Anastázie nemyslela, že jí lžeš. A zároveň mnohé pochopila. Teď mi možná nevěříš, ale vyčkej času a uvidíš," pravila stařenka a začala se měnit v květ, než se úplně rozplynula. Eliška běžela zpátky na zámek. Hledala sestru ve všech komnatách. Našla ji v místnosti, která byla všem posvátná. V místnosti, kde byla jediná kopretina se čtyřmi okvětními lístky. Anastázie zrovna křičela na mladou dívku, která se chtěl pouze podívat na to, co způsobilo tolik radosti v celém království.
ANASTÁZIE: "Okamžitě odtud odejdi. Zakazuji ti tady být! Nemáš co vidět, přát si a ani snít," křičela Anastázie na dívku, která s pláčem utekla z místnosti.
ELIŠKA: "Proč jsi tak zlá? Co ti kdo udělal, že musíš být tak zlá?" halekala Eliška, která byla přítomna celé scéně s mladou dívkou.
ANASTÁZIE: "Já že jsem zlá? Ty! To ty jsi zlá! Kvůli tobě nemám ty krásné šaty! Kvůli tobě mi nejednou otec odmítl koupit nové klenoty. Jen proto, že jsi říkala, že už jich mám dost! Kvůli tobě...!" zadrhne se celá rozčilená Anastázie. "Jak já tě nenávidím. Přála bych si, abys zmizela! Abys zemřela a nebyla!" zakřičela Anastázie. V tu chvíli se stalo něco zvláštního. Celá místnost voněla kopretinami jako nikdy před tím. Vzduch se proměnil v zelenou páru. Po několika minutách zase zmizel a s ním i Eliška. "Eliško? Eliško!" volala Anastázie svou sestru. Hledala ji po celém zámku, ale nikde ji nenašla. "Nenávidím tě! Slyšíš! Ani nemáš odvahu si mě poslechnout a schováváš se. Jsi zbabělá, slabá, nic víc," přestala Anastázie hledat. Rozhodla se, že se musí uklidnit. A jediné, co to dokázolo, byl hon. Svolala několik jezdců, lovečtí psi štěkali po celém nádvoří. Během okamžiku na sobě měla diamantový lovecký oblek, v ruce svírala pistoli posázenou zlatem. Naskočila na koně a zavelela "jedééém!".
Hnala se k lesu jako splašená zvěř. "Dnes zabijeme dvanácteráka. Tentokrát mi neunikne!" vykřikovala jako blázen kolem sebe. Jelen byl největším a nejchytřejším zvířetem v celém panství. Začali ho stopovat, když v tu uviděla myslivce. Stál na dalekém kopečku a dvanácteráka si hladil jak poslušného psa. Anastázie zamířila na jelena puškou. Ve stejný moment zvířeti myslivec něco zašeptal a jelen zmizel v lese. Rozčilená princezna se k němu přihnala.
MYSLIVEC "Hamižnost a tvoje zloba, z kamene ti srdce ková!" pronesl na uvítanou myslivec.
ANASTÁZIE "Co to blábolíš, dědku! Okamžitě mi řekni, jak jsi to udělal?" lámala ho Anastázie.
MYSLIVEC: "Až se dokážeš sama slitovat, pak i oni tě budou milovat.... Dokud nenabídneš vlídnou tvář, držím nad svým lesem stráž. Až budeš míti otevřenou dlaň, přijde k tobě každá laň," pravil myslivec.
ANASTÁZIE: "Děláš si ze mě srandu, dědku? Okamžitě mi to řekni, sic tě nemine tě krutý treeeest!" než stihla Anastázie dokončit větu, její kůň se vzepjal a triskem se rozběhl do hlubokého lesa.
ANASTÁZIE. "Stůj, slyšíš, stůj," křičela na svého oře princezna. Kůň ale nevnímal svého jezdce a klusal, cválal, skákal,... Princezna ho tahala za opratě, snažila se ho zabrzdit, ale marně... nakonec ji kůň shodil.
ANASTÁZIE: \"Kde to jsem?" zeptala se Anastázie, která otevřela oči v malé, chudé chaloupce. Nebylo v ní nic jiného, než jeden dřevěný stůl, tvrdá postel, na které spala, jedna dřevěná miska, lžička a kamna. Nic víc tam nebylo. "Fuuuuj," okomentovala Anastázie místo, kde se právě nacházela. V místnosti byla sama. "Je tu někdo?" volala kolem sebe. Vyšla ven viděla pouze les. Zakřičela do něj "je tu někdooo?" Stála ve dřevěných, mechem lemovaných dveřích.
CHALUPNÍK "Ale no tak, děvče, neboj se!" odpověděl jí neznámý hlas. "Nemáš se čeho bát," pravil muž, který byl celý zahalený v děravém kápí.
ANASTÁZIE "Co jsi zač? Co tady dělám," prohlížela si ho opět znechuceně princezna. "Spadla jsi z koně. Tak jsem tě sem vzal a ošetřil ti rány," pravil muž.
ANASTÁZIE "Kdo jsi? Jsi z Království čtyř okvětních lístků? Chci domů! Okamžitě mě tam odvez!" rozkázala Anastázie a ani nečekala na odpověď.
CHALUPNÍK "Tvé království je velmi vzdálené," to bylo jediné, co jí na to muž řekl.
ANASTÁZIE "Tak vyrazíme. Kde máš koně? Kde mám koně? A kdo teda jsi? Jak se jmenuješ?" ptala se Anastázie.
CHALUPNÍK "Tvůj kůň zmizel. Já žádného koně nemám. A mně říkej třeba Nikdo!" zakončil muž. Princezna netušila, že je to poslední, co od něj slyšela.
ANASTÁZIE "Mám hlad a chci domů!" rozkřikla se Anastázie. Muž jí mlčky podal chleba se solí. Anastázie zase zaslechla ten hlas. Tu píseň, které vůbec nerozumněla.
Buď skromná jako květ, bude tě milovat celý svět...
ANASTÁZIE "Fuj, to jíst nebudu. Říkám, že mám hlad a tohle jíst nebudu. Maso. Kde máš nějaké maso?" princezna se rozčilovala stále víc. Muž odešel z chaloupky. Když se Anastázie rozběhla za ním, aby ho zadržela, byl pryč. Jako by se do země propadl.
"Co mi na něm záleží. Půjdu a najdu si cestu sama," řekla si a začala se rozhlížet po svém loveckém oblečení. Měla na sobě jen nějaký kus hadru, který ji asi dal ten Nikdo. "Zloděj! Jsi obyčejný zloděj!" křičela do prázdné místnosti. Popadla jedinou kápí, kterou našla a vyrazila. Venku byla tma, mlha. Anastázie ale byla natolik rozčilená, že si ničeho z toho nevšimla. Ne zpočátku. Po několika hodinách chůze zjistila, že se motá stále ve stejném kruhu. Padlo na ni zoufalství. Poprvé za celou dobu měla jiné pocity než ukřivdění a nenávist. Začala se bát, padla na ni zima. "Pomooooc," zašeptala spíš sama pro sebe. Neúnavně chodila lesem, stále dokola, stále kolem těch samých stromů, hřibů... znala to tam nazpaměť. Když už byla zimou, hladem, únavou zcela vyčerpána, omdlela.
Celou dobu při putování lesem ale slyšela tu větu, o které nevěděla, kdo ji zpívá.
Když se probudila, opět ležela ve tvrdé posteli, ale tentokrát za ni byla strašně vděčná. Na stole ležel chléb se solí. Vrhla se na něj a s chutí se do něj zakousla. Muže, který si říkal Nikdo neviděla celé týdny. Každý večer se snažila neusnout, aby ho viděla a mohla se ho zeptat na cestu domů, ale vždy usnula. Když se pak ráno probudila, pokaždé na stole ležel chléb, sůl a dřevěná mísa s čistou vodou. Za ty dlouhé dny se naučila zatopit v kamnech, často chodila na dřevo, sbírala borůvky, jahody. Jednou objevila i potůček, ze kterého milovala vodu ze všeho nejvíce. Týdny se měnily v měsíce. Čím déle tam byla, tím více jí chyběli rodiče, milovaná sestra...
ANASTÁZIE "Jak jsem jen mohla být tak krutá. Vždyť mi Eliška jen chtěla pomoct. Ukazovala mi jen pravdu. K čemu šperky, drahé kamení, když by nebylo jídlo, pití a hlavně lidé. Sama... opuštěná jsem... sama..." hladila zrovna princezna hladinu studánky, ve které se najednou objevila květina. Jejich květina. Jejich kopretina, ze které vzešlo celé králosvství. Byla však jiná, než si ji pamatovala. Byla vyschlá a skoro, jako by už vůbec nežila. "Studánko, studánko studánek... Ukaž mi, co se stalo! Ukaž mi, jak se má maminka, tatínek, sestřička...." žadonila u studánky. "Nemáš co vidět, přát si a ani snít," pravila studánka. Anastázie se dala do hlasitého pláče.
A jak slzy kapaly do studánky, tak se na její hladině začal objevovat smutný obličej jejího tatínka, maminky a všech lidí z celého království. Celé království jako ta kopretina chřadlo. Anastázie začala plakat ještě více. "Co jsem to udělala! Proč jsem byla tak pyšná, hamižná, sobecká. Proč jsem více neposlouchala sestru!" plakala a plakala...
Když najednou uslyšela mužský hlas.
CHALUPNÍK: "Buď skromná jako květ, bude tě milovat celý svět," když se Anastázie otočila, spatřila Nikoho. Chudého muže, který se o ní celý ten čas staral. ¨
CHALUPNÁÍK. "Tady máš svou dřevěnou mísu. Naber do ní vodu ze studánky a utíkej domů. Pak s ní zalij kopretinu!" pravil muž.
ANASTÁZIE "Ale já nevím, jak se domů dostanu!" opakovala stále zoufalá princezna. "Běž, povede tě srdce!" řekl a odešel. Anastázie na nic nečekala. Nabrala do mísy vodu až po okraj a utíkala zpátky k zámku. Netrvalo to dlouho a opravdu ho našla. Přiběhla do komnaty a zalila kopretinu. Ve stejný moment byla živá a krásná jako dřív. Zámkem se ozýval smích a radostné výkřiky.
ANASTÁZIE "Ale kde je moje sestřička?" zeptala se smutně princezna, která oběhla celý zámek, dala rodičům miliony polibků, ale sestru nenašla. Vrátila se do komnaty, kde se z ničeho nic objevila stařenka. Měla pocit, že ji zná, jen nevěděla, odkud.
BABIČKA\. "Chceš li svou sestru zachránit, musíš sama sebe obětovati. Sestra tvá je zakletá v tomto květu," pravila stařenka.
ANASTÁZIE "Ano, ano! Klidně dám svůj život, jen ať je Eliška v pořádku!" volala Anastázie.
BABIČKA: "Pak stačí říct větu, kterou už dávno znáš!" pravila stařenka. "Ale co je to za...." najednou Anastázie věděla, co má říct. "Buď skromná jako květ, bude tě milovat celý svět!" vykřikla nejhlasitěji, jak jen to uměla. V tu chvíli cítila, jak její tělo slábne a mění se v zelenou páru. Z kopretiny ve stejný moment vycházela její sestra. Usmála se na ni.
ANASTÁZIE "Buď sbohem, Eliško. A nezlob se za to, co jsem ti řekla. Mám tě nejradši na celém světě..." její hlas slábl, Eliščin sílil.
ELIŠKA "Babičko, babičko, co se to děje!" ptala se vystrašeně Eliška.¨
BABIČKA\. "Tvá sestra dala svůj život za tvůj," odvětila babička. "Babičko, ne! Vemte si raději můj! Prosím vás! Nechte Anastázii žít!" volala Eliška. Když najednou.... celou místnosti voněly miliony kopretin. Byla to ta nejkrásnější vůně, jaká kdy na světě byla. A obě princezny náhle stály proti sobě. Obě byly živé a zdravé. Dívaly se na babičku, která se najednou proměnila v chudého myslivce, kterého jelen poslouchal jako ochočený pes. Pak se proměnila v děvečku, kterou Anastázie vyhnala z komnaty. Pak se proměnila v krejčí, která dělala ty nejkrásnější šaty na světě. Poté se proměnila v Nikoho. V muže, který se celou dobu staral o Anastázii.
BABIČKA "To, co tě může přivést k dobru se může skrývat ve všem, co v životě potkáš," pravila stařenka, která se náhle proměnila v nádhernou mladou ženu. "Kdo jste, paní?" zeptaly se dívky najednou. "Jsem strážkyní kopretiny. Té, která vám vdechla životy. Té, kterou může zahubit jen zlo. Buďte skromné jako květ a bude vás milovat celý svět," pravila a proměnila se v kopretinu, která se náhle rozplynula. Dívky se na sebe podívaly a viděly, že jsou oblečené v těch nejkrásnějších šatech, jaké na světě jsou.
A od těch dob je celé království jako šaty dvou sester. V očích lidem teče radost ze života, srdce jim plane slunečními paprsky a jejich duše jsou stejně něžné a čisté jako mraky.

Opět loňská tvorba ve spolupráci se Sue.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama