To nejvzácnější

20. září 2011 v 15:05 | Urea |  Poezie: mezi myšlenkou a novostarým světěm
To nejvzácnější, co jsem mohla dostat, byla duše.
Možná působila suše. Možná mokře. Možná byla proschle mokrá.
Každá barva duši protla...
Tisíce barev duší se loudá. Jak jakásik laciná hrouda? Slovo, co milion významů má.
Kdo který vnímá? A jak že ho zná?
Kdo se tam ptá? A kdo vlastně mlčí?
Duše se spojují, jen cvrčci cvrčí.
Zvířata, co kolem duší si skáčí.
Posvátný okamžik krajinou kráčí.
Duše, ač oděny v šat z prosté kůže.
Vnímajíá krok s krokem kvetoucí růže.
Se změnou počasí, se změnou půdy.
Vnímají všechny ty přírodní pudy.
Jdeš Ty, jdu já. Jdem jak jedno tělo.
Chtělo a smělo se žít.
Chtělo se tu půdu pod nohou mít.
A jen tak vnímat. A jen tak žít.
Kdo nechce? Nemusí! Volí si cestu.
Nasadí vestu a jde...
Nebo se prochází jako dnes my...
Ä nevnímá čas. A nevnímá dny.
Sleduje ptáky, sleduje nebe.
Sleduje nás, anebo Tebe.
A jen si zpívá o malém prasátku.
Co si dnes hlasově chodilo pozpátku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama