Skákat umí každý

20. září 2011 v 14:15 | Urea |  Poezie: mezi myšlenkou a novostarým světěm
Pocity frustrace, averze a bezmoci.
Dovedou člověka tisíce metrů nad zem.
Den nebo noc…
Na tom nesejde…
Nasednout do letadla s padákem na zádech.
Zrychlit tep krve, která zatopí mozek…
Nemuset myslet na nic. Na nic z toho, čeho se každý bojí nejvíc.
Nemuset myslet na to, co nejde vidět, nejde nahmatat a ani vypočítat.
Překonat maximálně minimální strach.
Odrazit se a …
skočit.
Letět a vnímat pouze drobnosti, které běžně ignorujeme.
Dotýkat se dokonalé přírody, cítit vzduch bez jakékoliv vůně.
A i když jsme pocity frustrace, averze a bezmoci nechali nahoře.
v letadle…
Při dopadu stojí zase vedle nás…
A my chceme honem znovu…
Znovu na ně zapomenout…
A skáčeme a skáčeme… a tato terapie pomáhá čím dál méně…
Tak vyrážíme mezi potápěče.
S tím, že jiný, vodní svět, něco změní.
Pak se jednou ráno probudíme.
Je nám sedmdesát.
Všechno nás bolí.
A je jedno, jestli je ráno nebo večer.
Nemůžeme létat, nemůžeme se potápět.
Musíme se pravdě postavit.
A přitom se úplně stejně bojíme toho, co nejde vidět, nejde nahmatat a ani vypočítat.
Bytostně se bojíme podívat pravdě do očí.
Ač ji formou degustace chutnáme každé ráno i večer.
Bojíme se prostě uznat, že nejsme nejvyšší formou života.
Bojíme se uznat, že je tady nějaký Bůh, Aláh… prostě něco, co už má i ve slovnících celou řadu jmen.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama