Osmitisícovka aneb rozchod bezeslov

20. září 2011 v 14:18 | Urea |  Poezie: mezi myšlenkou a novostarým světěm
Obě strany mlčí a hrdě se tyčí jako osmitisícovka.
Mount Everest může závidět.
Cikády venku zamrzly.
Jen chladný vítr křičí v hlavě.
Sekyrou prolamujeme myšlenkové ledy.
Házíme lana s tím, že někomu zachráníme život.
Někomu, koho už dnové roky nevídáme. Házíme lana sami sobě.
Lano se zaklíní jako podprsenka sportovce při oslavách dne ze/mě.
Na bílém povlaku vidění roste cosi zeleno-modrého.
Cosi, co tam nepatří.
Promrzlými rukavicemi si pohráváme s uchem, na které nejsou důkazy.
Čas stojí a najednou je konec roku.
Ale my pořád házíme lanem poznání, prolamujeme bariéry pochopení, rukavicí se kryjeme před větrem, na který nejsou důkazy… A obličej nám modrá nedostatkem kyslíku.
Bez bomby se přeléváme na vrcholu. Čas stojí a my si ani neřekneme: Šťastný Nový rok.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama