Knoflíky zabíjí

20. září 2011 v 14:32 | Urea |  Próza: prostoneprostá
Někdo má vzpomínky na dětství svázané s prvními kamarády. Někdo s první láskou. Někdo s prvním kontaktem se školou. Někomu se pojí se zážitky s rodiči. A já? Já bych si strašně přála, některou ze zmiňovaných věcí mít. Pociťovat ji jako ten nejsilnější prožitek z mládí. Ale ne. Vzpomínky, které se mi i v osmnácti letech honily hlavou, byly všechny úzce spjaty s ...

První! Mohlo mi být tak osm roků, když jsem od rodičů dostala košilku. Byla modrá jako mé oči. Na dotek mi připomínala malé koťátko, kterého se člověk nemůže "vynahladit". Dostala jsem ji k příležitosti blížícího se začátku nového školního roku. Myslím… Prohlížela jsem si ji ze všech stran. Jakmile jsem ji otočila k zapínání, zvedl se mi žaludek a veškerý jeho obsah skončil na modré košili. "Proboha! Co to děláš? Nemůžeš být opatrnější," vykřikla na mě tehdy maminka. Úplně vypustila otázky "Tobě nesedl dnešní oběd? Je ti dobře, miláčku? Copak se ti stalo?". Uvítala bych kteroukoliv z nich. Ale nic. Jen jsem slyšela křik a sama jsem si dost dobře nedokázala vysvětlit, co se vlastně stalo. Maminka košili vyprala. Znovu mi ji dala. Znovu jsem ji pozvracela. A situace se opakovala. Pokaždé!!! Má o rok mladší sestra se mi strašně smála. Rodiče mě za mé chronické zvracení na košili zbili. Prý jsem to dělala schválně. O tom, z čeho mi bylo vlastně zle, jsem neměla tušení… Vím jen, že jsem se cítila, jako by mi někdo strčil prst do krku. A nechal ho tam stejně dlouho, jako trval pohled na košili. Tu jsem nakonec nosit nemusela.
Druhý silný zážitek? Přišel až zhruba za rok. Každé kalhoty, každou bundu, sukni, jsem do té doby měla (samozřejmě kromě zmiňované modré košile) na zip. Zip byl asi nějakou dobu in, protože jsem knoflíky nevídala nikde. Ani na svých spolužácích. Do chvíle, než… Byl maškarní ples. Celá naše třída žila přípravami. Všichni jsme se navzájem chlubili, za co půjdeme. Ve třídě jsme ale měli jednu holku, která se nebavila skoro s nikým. Jmenovala se Dáša. Neměly jsme se moc rády. Dělaly jsme si různé naschvály, jak to děti v našem věku umí. Každou chvíli do mých světle hnědých, rovných vlasů něco zamotala. Díky žvýkačkám ze mě dělala kudrnatou Báru. Tak mi taky říkala. Schovávala mi sešity, učebnice. Já jsem si to samozřejmě nenechala líbit a každý její výstřelek jsem jí vrátila. Byla to spousta schválností. Přitom jsem měla pocit, že jsme si nikdy nic závažnějšího neudělaly. A právě Dáša neřekla nikomu nic. Ani nenaznačila, v jaké masce půjde. Já jsem šla na maškarní za koblížek. Skoro nahá se sladkou marmeládou v pupku. Ples byl ve školní tělocvičně. Sešla se obrovská spousta skvělých masek. Porota tehdy musela mít opravdu těžkou práci, vybrat tu nejlepší. Pamatuji si, jako by to bylo včera, jak jsem vcházela do těch obrovských dveří. Vstoupila jsem do míst, kde z nás každý týden, na několik hodin, učitel dělal zvěř. Snažil se v nás vzbudit vztah ke sportu. Jediné, co vzbudil, byla touha po dobrých známostech s doktory. A s tím souvisela i stejně velká touha, dostat se snadno k omluvenkám na tělocvik. Ale to už časově předbíhám. Averze k tělesné výchově přišla až v pozdějším věku. Takže jsem vstoupila do těch dveří. Zavalila mě spousta masek. Nevím proč, začala se mi točit hlava. Měla jsem kruhy před očima. Předemnou se zjevila Dáša. Byla převlečená za učitelku dílen. Na očích měla brýle. Na jejich sklech měla nalepený červený kříž. Oči první pomoci. Nutno poznamenat, že v našich případech byla při hodinách dílen opravdu zapotřebí. Teď myslím první pomoc. Ne Dášu. Ta měla na maškarním přes sebe dlouhý modrý plášť. A na něm… Pak jsem omdlela. Pamatuji si už jen, jak mě maminka budila. To už jsem ležela ve své posteli. Učila u nás ve škole zeměpis a dějepis. Takže viděla všechno v tzv. přímém přenosu. Tatínek dělal na karvinské šachtě, stejně jako asi většina chlapů z Ostravy. Proto, jako obvykle, nebyl doma. "Co se ti stalo? Doktor říkal, že ti nic není," ptala se mě maminka ihned poté, co se jí podařilo, přicloumat mě do vědomí. "Kde jsou všechny masky?" rozhlížela jsem se opravdu duchapřítomně. "Masky? Vždyť jsi tam omdlela. Nic si nepamatuješ?" sypala na mě maminka informace a otázky. "Ne… Jen… Dáša… Dášu. Jen Dášu si pamatuju. Byla za naší učitelku…," ani jsem to nedořekla a zamotala se mi při té vzpomínce hlava. "Vy spolu nemáte nejlepší vztah, že?" víc konstatovala, než se ptala maminka. Tím tehdy všechno s odtažitou, škádlivou Dášou skončilo. Maminka si totiž stěžovala jejím rodičům. A ona dostala přísný zákaz, cokoliv mi dělat a mluvit na mě. Pod hrozbou velkého trestu to skutečně držela. Po několika měsících jsem pochopila, že mi to naše škádlení chybí. Pokoušela jsem se s ní párkrát navázat kontakt. Ale měla v očích strach. Že někomu něco řeknu já, nebo to udělá někdo jiný. Rodiče prostě neměla jako já.
V té době jsem vážně nevěděla, co si té které situace vzít. Při pohledu na Dášu jsem neomdlévala nijak pravidelně. Pak se ale vyvinula móda. Nikdy by mě nenapadlo, jak mi rozvoj tohoto odvětví může ublížit. Ale ublížil. Začal totiž "letět" knoflíkový styl. Tehdy jsem ve škole pravidelně zvracela. Pravidelně jsem tam omdlévala. Stačilo se dívat. Módních trendů se drželi i naši kantoři. A já jsem tak byla pořád "na hromádce". Rodiče už si se mnou nevěděli rady. Posílali mě od doktora k doktorovi. Všichni používali jedinou větu. "Nic jí není!" Mluvili o mně jako o simulantovi. Rodiče se mě neustále dokola ptali, jestli mi někdo neubližuje. A tak čas běžel. Kvůli mým chronickým absencím jsem každou chvíli opakovala ročník. Kamarády? To slovo jsem skoro neznala. Učitelé mě měli za velmi inteligentního flákače. Asi i proto mi čas od času nějaký ročník prošel. Díky mému druhému jménu. Bára Inteligentní. Všechno jsem pochopila až ve čtrnácti letech. Pravda, přišlo to docela pozdě. Seděla jsem v obýváku a sledovala nějaký degenerativní seriál. Do místnosti vběhla má oficiálně třináctiletá, mentálně ale zhruba tříletá, sestra Inéz. "Divej, co mám," křičela jako zasažená bleskem a mávala mi před očima novou bundou. Chvíli se mi dařilo zdárně odolávat narušičce mého litého pohledu na obrazovku. Když se ale mé bulvy rozkmitaly v rytmu jejího nového oděvu, musela jsem reagovat. "Divej, divej. Úplně šedá. Přesně takovou jsem si přála. A hele na ty značkový knoflíky," strhla můj pohled do pekla. To byl ten moment. Moment, kdy jsem si uvědomila, z čeho byly ty padoucnice a dávení. Hleděla jsem na ten knoflík jen pár vteřin. Během nejdelších vteřin mého života jsem měla pocity, jako bych se dívala na rozstříleného králíčka. Jako bych se dívala na rozjetou žábu. Jako bych viděla amputovanou nohu. Honilo se mi v hlavě prostě to nejhorší, co se člověku v tom daném věku dokáže hlavou honit. Tuto směs odpudivých pocitů, které samozřejmě tradičně spustily zvracení, nevyvolala má sestra. Ale její ZNAČKOVÉ KNOFLÍKY. Sice se říká, že základem pro úspěšnou léčbu je, poznat původ onemocnění… Pro mě to ale byl spíš konec. Věděla jsem, že je pro mě kontakt s lidmi - s knoflíky - zničující. Kdybych tvrdila, že se má panika z knoflíků rok od roku nestupňovala, tak bych lhala. Bylo to stále horší. Občas jsem si těsně před mdlobou kladla otázku, jestli na mě ten knoflík nepromluvil. Odpověď jsem nikdy nezískala. Zápasila jsem s životem, jak jen to šlo. Jako že to moc nešlo.
Také mě napadlo, jestli za to nemohou naši. I když na mě byli moc hodní. A jejich občasné výbuchy? Ty má asi každý rodič. Ale co když… Abych smazala veškeré podezření, ptala jsem se jich: Jestli mi neházeli knoflíky do plenek. Jestli mě nestrašili Knoflíkovským bubákem. Jestli po mě za trest nesypali knoflíky. Ale každou z mých hloupých otázek popřeli. Byla a jsem dokonce tzv. knoflíkovou pannou. Věděla jsem, že pomyslný knoflíkový pás cudnosti nikdy nesejmu. Myslela jsem si to… Každý kluk, i když se mi zpočátku strašně líbil, měl kalhoty. Já vím. Je logické, že lidé mají v dnešní době kalhoty. Ale pro mě v tu chvíli jako by nebyl. Ani za dvacet ochočených veverek bych mu na něj nesáhla. Na ten knoflík. Je pravdou, že se občas našel takový, který nosil tepláky. Ale já jsem opravdu nebyla tak škaredá. Ale ten, kdo nosil tepláky, jednoznačně byl. A tak se můj život odvíjel odnikud nikam. Rodičovské sny naplňovala pouze moje sestra. A já jsem se jen modlila, abych alespoň do svých devatenáctin dodělala základní školu. Pak jsem byla pevně rozhodnutá, odstěhovat se na nějakou malou farmu. Farmu bez knoflíků. Samozřejmě jsem neměla nejmenší tušení, jak to udělám. Jestli na to budu potřebovat nějaké peníze. Nebo prostě pohledám nějakou stařenku, které budu se vším pomáhat. Ona mě pak u sebe nechá a bude mít pochopení. O svůj knoflíkový problém bych se s ní podělila. Zatím to totiž nikdo nevěděl. Jen možná trochu Inéz, která mi často, pro svou zvrácenou zábavu, mávala před očima svou bundou. Ale jen tehdy, když jsme se pohádaly. Ano, ptala jsem se sama sebe, jestli by mi nepomohl doktor. Vzhledem ke všem předchozím zkušenostem jsem si velmi rychle odpověděla. "Ne, nepomohl by ti! Byla bys pro něj zase jen nějaká simulantka!"
Dny bez knoflíků běžely strašně rychle. Dny, když jsem s nimi přišla do kontaktu, bolely a vlekly se. Jinak si byly všechny strašně podobné. Den jako den. A já se jen modlila, abych už měla základku hotovou. Byla jsem v deváté třídě. Bylo mi devatenáct. Teda… bude mi devatenáct. Za týden a něco. Tehdy - týden a něco před mými devatenáctými narozeninami - do třídy vstoupila mladá dívka. Měla jsem pocit, že se známe. Věděla jsem, že se známe. "Ale odkud? Ale odkud?" přemýšlela jsem šeptem. "Ahoj," usmála se na mě. "Odkud?" uniklo mi nahlas. "Dáša. Jmenuju se Dáša. Chodily jsme spolu na základku. Teda… Sem," řekla trochu nervózně. "Vpohodě! Mně to nevadí. Věčná studentka…" usmála jsem se na ni. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se necítila trochu méněcenná. "Co pro mě máš? Žvýkačku?" provokovala jsem při živé vzpomínce na naše mládí. "Jasný! Dáš si?" odbourala tu zvláštní atmosféru, která mezi námi po dlouholetém odloučení, a náhlém shledání, vznikla. Žvýkaly jsme. A povídaly si. Žvýkaly jsme. A pomlouvaly učitele. Žvýkaly jsme. A zazvonilo. Vyskočila jsem ze židle se sešitem pod paží a s taškou v ruce. Rozhodly jsme se, že se půjdeme někam projít. Poprvé v životě jsem šla záměrně za školu. Dáša navrhla, že vyrazíme do nedalekého parku. Chtěla jsem ji za ten tip obejmout. Park. Místo, kde běhají jen psi, pozvolna se pohybují důchodci. Málo lidí znamená, málo knoflíků. Celý ten den byl naprosto zvláštní a zároveň úžasný. Dášu jsem skoro neznala a přitom jsem ji začala vnímat jako nejlepší kamarádku. Ona to asi cítila stejně. Seděly jsme na lavičce. Svítilo slunce, které příjemně roztavovalo naše obličeji. Povídaly jsme si o svých rodinách. Ona mi řekla o svém bratrovi. Měla s ním podobný vztah jako já s Inéz. Taky se tak bratrsky hašteřili. Shodly jsme se na tom, že z toho vyrosteme. Pak jsme se začaly smát, protože jsme obě moc dobře věděly, že přesně tuhle větu používají naši rodiče. "Už se těšíme, až z toho vyrostete. Jednou si budete velkou oporou," říkávali. Chvíli jsme mlčely. Chvíli mluvily. Když najednou pronesla větu, kterou bych snad nikdy nečekala. Ani mě nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, že bych ji vůbec mohla čekat. Byl to prostě šok, když řekla: "Vím to!" Opět jsem se nervózně usmála. Ten den už podruhé. "To jsi troufalá, že to říkáš. To by si ani Sokrates nelajzl," zkusila jsem uvolnit atmosféru. A musím se přiznat, že jsem chtěla hlavně nakrást trochu času. "Ví to? Co ví? Jak by to mohla vědět? Co vlastně ví?" střídala se mi v hlavě jedna otázka za druhou. "Vím, že to máš z knoflíků. Sledovala jsem tě. Každý den. Tehdy… ve škole. Vidíš a házela jsem po tobě jen žvýkačky," opět poněkud zesměšnila tu chvíli. ŽE VÍ! "Jak? Jak jsi to mohla vědět? Ani já jsem to nevěděla! A když jsi to věděla… proč jsi po mě vlastně neházela knoflíky. Tím bys mě odrovnala víc než žvýkačkou," drmolila jsem docela srozumitelné věty. "Proč? No,… víš, že jsem si na kamarády nikdy moc nepotrpěla… A ty? Asi jsi mi byla sympatická… Asi jsem se s tebou chtěla začít kamarádit a nenapadlo mě nic horšího, než se spřátelit prostřednictvím škádlení… žvýkaček… Nevím, fakt nevím… byla jsem malá," vysvětlovala Dáša něco, co jsem ani zdaleka nedokázala pochopit. Je zvláštní, že když člověk dělá něco špatného a situace mu nahraje, řekne: byl (a) jsem malý (á). "Dobrý. Chápu to jako omluvu," usmála jsem se na ni a pohladila ji po vlasech. "Taky se omlouvám. Poctivě jsem to vracela," dodala jsem a až v tu chvíli jsem si všimla, že na sobě nemá jediný knoflík. Měla sukni a podzimní bundu na zip. "Má cenu se ptát, jak je možné, že tobě to došlo a mně ne?" zeptala jsem se. "Nemá, vždyť já už mám základku dávno hotovou. Tak je to jasné, ne?" odpověděla Dáša a dál už jsme se o jejím "prozření" nebavily. Měla jsem ji ráda čím dál víc. Hlavně žila každou vteřinou. Ne jako většina lidí plánováním všeho možného a zapomínáním na to tady a teď. A co mě překvapilo nejvíc? Začala mi pomáhat. Rozhodla se, že mě mé fobie z knoflíků zbaví. Jeden den přišla ke mně domů a přinesla kruhy na cvičení. Takové ty, co se roztočí v pase a mají za úkol člověka proměnit v naprostého idiota. Oficiálně se o nich mluví jako o sportovním doplňku na odstranění tukových polštářků v pase… Možná… Donesla ho a já jsem absolutně nechápala, proč. Vysvětlila mi, že budeme odbourávat můj strach z kulatých knoflíků kulatými věcmi. Kulatost se každou chvíli zmenšovala. Došly jsme až k pivním víčkům, které byly tvarově jako knoflíky. A pak skutečně s jedním přišla. Pohrávala si s ním stejně jako jsme to dělaly s pivním víčkem. Prohazovala ho mezi prsty. "Vidíš? Taky určitě kryl nějaké to pivo. A ono pak jen protíkalo těmi čtyřmi otvory," zlehčovala celou situaci tak, že jsem byla - poprvé v životě - schopná upřeně hledět na knoflík. A nezvracela jsem! A neomdlela jsem! Tolik věcí se mi dělo POPRVÉ V ŽIVOTĚ. "Myslíš, že to zvládneš?" zkusila mi ho podat. To se ve mně ale zvedla decentní vlna odporu. "Zítra. Jo? Zítra!" oddalovala jsem ten okamžik, jak jen to šlo. "Zítra? Jak symbolický! Zítra! V den tvých devatenáctých narozenin," podívala se na mě pohledem, ve kterém jsem vyčetla hrdost. Když později večer odešla, dlouho jsem hleděla z okna ze svého pokoje na nebe a děkovala. Nevěděla jsem, komu děkovat. Ale prostě jsem děkovala. Všechno bylo tak neuvěřitelné. Měla jsem kamarádku. Dostala jsem ji v jeden moment a hned na to jsme opravdu kamarádkami byly. Lehla jsem si do postele a rekapitulovala celý den. "Mám nejlepší kamarádku a už se skoro nebojím knoflíků! Co víc jsem si mohla od života přát?" napadlo mě.
Ráno jsem se vzbudila. Vlastně ne já. Vzbudil mě táta. Táta, který mě nikdy nebudil. Řekl mi, že dnes nejdu do školy. Že mám narozeniny. Že mi to omluví. A že tam budou mít konečně důvod, říkat mi simulante. Zasmáli jsme se. Ne, že by mi to přišlo nějak vtipné, protože i on mě tak nejednou oslovil. "A co budeme dělat?" rostla ve mně zvědavost. A poprvé v životě jsem neměla strach z toho, co přijde. Věděla jsem totiž, že už pohled na knoflíky zvládám. Den by tak nemuselo skoro nic narušit. "Je ti devaténáct let. Jsi už velká slečna. A skoro nic jsi ještě neviděla. Tak jsem si vzal dnes volno a budeme jezdit po exkurzích," přiblížil táta celodenní plán. Nemohla jsem se dočkat. Kam mě všude vezme? Co dalšího bude POPRVÉ.
Bára se svým otcem prošli známá místa v Ostravě. Podívali se do Landeku. Jeli ale dál a dál. Člověk by až nevěřil, co všechno lze za jediný den stihnout. Ten DEN ale ani zdaleka neskončil, když navštívili výrobnu knoflíků. Její tatínek ji chtěl vtáhnout přímo do výroby. Říkal si, že jí to udělá snad největší radost. Šlo o soukromou exkurzi, kterou domluvil přes kamaráda havíře, který to domluvil přes kamaráda… Prostě se to podařilo domluvit. Když Bára vstoupila do továrny a viděla je všude… Neomdlela. Nezvracela. Zvětšily se jí panenky. Po celém těle jí běhaly neviditelné jehly. Kdyby do ní někdo strčil, nepohnula by se. Strnule stála a asi jí už v žilách nekolovala žádná krev. "Áááá," rozlehla se halou její poslední slova. Skácela se na zem. Celou ji svírala křeč. Na hlavě jí některé vlasy zbělaly strachem.
"Mám nejlepší kamarádku a už se skoro nebojím knoflíků! Co víc jsem si mohla od života přát?" to byly jedny z posledních vět, co napsala do svého deníčku. Deníčku Báry Inteligentní. Tak ho nazvala, když ho v osmnácti letech rozepsala. Úplně poslední slova si vzala sebou. Musela jsem je dopsat já. Prostě jsem si to nemohla nechat pro sebe. Já. Dáša, kterou měla jako nejlepší kamarádku. Proč to posílám dál? Prostě jsem chtěla jen ukázat, jak lidé mohou být slepí. Nebudu se vám představovat příjmením. Ani o sobě psát životní eposy. Jsem prostě ta, která si všimla… Ta, která by si přála, abyste si uvědomili, že žádná neexistující choroba netrvá roky. Když něco trvá roky, tak už to choroba je. A pokud jí ještě odborníci nedali jméno, tak to klidně udělejte vy. Ale proboha! Nedopusťte, aby vám něco bezejména vzalo kamarádku. Jako mně.
Choroba, kterou jsem vylíčila v příběhu, skutečně existuje. A má i své jméno. Lékaři ji znají jako Koumpounofobii. Vzácný druh strachu z knoflíků má zhruba jeden člověk ze sta tisíce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama