Zas zachráníme svět

14. listopadu 2018 v 21:57 | Urea |  Poezie: mezi myšlenkou a novostarým světěm
Zas zachráníme svět!
Zas máme na to hlad!
Když není cesty zpět...
Když je co srovnávat...

Zas vytasíme meče.
Zas do boje teď jdem.
Když protivník nás svleče.
Když vůlí neuhnem.

Zas Čech ochrání Čecha.
Zas bok po boku stojí.
Když svět si kamsi spěchá.
Když den co den se zbrojí.

Zas v zákopech se hřejem.
Zas odvaha je velká.
Když přežití si přejem
a kolem letí včelka.

Zas boj nerovný svádí.
Zas přesila jak hrom.
Když kulomet je zradí,
když spadne na ně strom.

Zas štěstí Čechům přeje.
Zas malí přežili!
Když děje se co děje.
Když my se modlili.

Zas zachráníme svět!
Zas máme na to hlad!
Když není cesty zpět...
Když je co srovnávat...
 

Exploze pocitů – ohňostroj v srdci

3. června 2018 v 17:58 | Urea |  Poezie: mezi myšlenkou a novostarým světěm
Nabízím andělům úplatky.
Víno, beránky, krev, oplatky.

Pokládám beránky na oltáře.
Aby tě vrátil zpět - na polštáře.
Zrnka písku atakují tváře.
A ignorují tvé svatozáře.

Plním kalich - vínem, jak jinak...
Prázdná láhev a i měch a tak.
V ruce svírám ostrý hák,
pod postel si sypu hrách.

Nabízím andělům úplatky.
Víno, beránky, krev, oplatky.

Exploze pocitů - ohňostroj v srdci.
Srnci čekají na tvůj návrat.
A já se dusím a mám závrať.
Exploze pocitů, ohňostroj v srdci.

Nabízím andělům úplatky.
Víno, beránky, krev, oplatky.
Hlavu mezi lopatky.
A jen z ticha - odpadky.

Modlím se a to to neumím.
Proč? To vážně netuším..

Hluchá srdcem, s bubny v uších.
Šiju si past, co voní jako slast.

Exploze pocitů - ohňostroj v srdci
Srnci čekají na tvůj návrat
a já se dusím a mám závrať...
Exploze pocitů, ohňostroj v srdci.

Dlouhý čenich tapírů

9. dubna 2018 v 17:12 | Urea |  Poezie: mezi myšlenkou a novostarým světěm


Pero v pravé dlani svírá
v labyrintu z papírů...
Stébla z nitra ihned sžírá...
dlouhý čenich tapírů.

Ztracena v lese zlých vzpomínek,
ztracena v houšti hobitů,
nacházím jeden tvůj pramínek!
Dny, hodiny a roky tu!

S hlavou zase v poezii,
v bludné síni Mordoru.
S výkřikem: "Proč tady žiji?"
Hledám klíč a komoru.

Ztracena hledám cestu k Tobě
a s hlavou kdesi v oblacích,
prý k smrtonosné císařovně!
A s ruměncem! A v rozpacích...

Pero v pravé dlani svírá
v labyrintu z papírů...
Stébla z nitra ihned sžírá...
dlouhý čenich tapírů.
 


Týpek z Palmovky

5. dubna 2018 v 23:45 | Urea |  Poezie: mezi myšlenkou a novostarým světěm
Stín rozkládá jeho charakter
a všichni to sledují
a všichni to vědí.
Teď vypadá jako amatér
a všichni to zlehčují
a všichni jsou šedí.

Že prý i kytara je lůzou,
též z žen mu vstávaj vlasy hrůzou.
Ni sport už není tím, co býval.
A jen tak! už by prý nezpíval!

Stín rozkládá jeho charakter
a všichni to sledují
a všichni to vědí.
Teď vypadá jako amatér
a všichni to zlehčují
a všichni jsou šedí.

Bard bez loutny bary obráží,
když jde z nádraží na nádraží,
s pivem v ruce všechny zaráží...

Že prý už ani "ten chlast" ho nebaví!
A to prý bylo to jediný, co mu zbylo...

Bojím se, bojím bez přestání

1. února 2018 v 22:10 | Urea |  Poezie: mezi myšlenkou a novostarým světěm
Bojím se, že když hoří dům, že nejen ňáký, ale tvůj.
Bojím se, že zmije v lese, tvou přítomnost neunese.
Bojím se, když hejno vos, nerozpozná pravý skvost.
Bojím se, že kupa sněhu, uzamkne tě v kusu ledu.

Bojím se, že přicházíš a děsí mě tvé stání.
Bojím se, bojím bez přestání.
Bojím se, že přicházíš, však Tvůj stín někde v dáli.
Mnoho kroků dlouhých let - z dob kdy jsme se si zdáli.

Bojím se, že svět bude eunuchem, tvůj stín přeludem a
my pro samé bání za chvíli nebudem.
Nikde - ani za dubem, za bukem.

Bojím se, že ve tvém stínu,
ztratím všechnu hmotnou sílu.
Bojím se, že omdlím zas, zas!
Že láska ničí, láme vaz.

Bojím se, jít ti naproti.
Bojím se, srdce rachotí.
Drhne jako starý stroj,
jak by zmizel dávný spoj.

Bojím se, že ztratím sílu,
bojím se, že najdu ji.
Bojím se, že ve vesmíru,
jen tak prostě zkratuji.

Bojím se, že přicházíš a děsí mě tvé stání.
Bojím se, bojím bez přestání.
Bojím se, že přicházíš, však Tvůj stín někde v dáli.
Mnoho kroků dlouhých let - z dob kdy jsme se si zdáli.

Bojím se, že jedna věta, bude jak tvá silueta - beztvará.

Pro jednu vlaštovku jaro nepřichází

1. února 2018 v 21:44 | Urea |  Poezie: mezi myšlenkou a novostarým světěm

Pro jednu vlaštovku jaro nepřichází.
Pro jedno jaro se bolest neodplazí.
Pro jedno křídlo káně nelétá.
Pro jeden názor země nevzkvétá.
Pro jednu mlhu oči nezhasnou.
Pro jeden pohled věci neprasknou.
Pro jednu vlajku národ nestvoříš.
Pro jednu stvůru horu nezboříš.
Pro jedno kolo Marsem nepohneš.
Pro jeden pohyb stáří nezdrhneš.
Pro jeden obzor blízkost nevidíš.
Pro jednu bolest další necítíš.
Pro jednu zkumavku, nedostaneš kapavku.
Jediným skokem daňka nechytíš. Slyšíš?

Dárek srdci

23. října 2017 v 14:12 | Urea |  Poezie: mezi myšlenkou a novostarým světěm
Stojí rovně, hlavu sklání
jak ulovené hejno ryb,
čekáš na své blahopřání,
to které nejde uchopit.

Srdce pukne, promění se
v jednorožcův ostrý roh...
Sova k sově, přitulí se
přiběhne i kozoroh.

Kůže bílá svědí zimou
co tam náhle vstoupila...
Na potkání všichni hynou,
když sis lásku koupila.

Stojí rovně, hlavu sklání
jak ulovené hejno ryb,
čekáš na své blahopřání,
to které nejde uchopit.

Kapky rosy bolest zdobí
stoupá, halí oblaka...
Zvířata tam zraky klopí
půda je tam proklatá.

Hladíš bílou kůži jeho
pod rukou se rozpouští
ptáš se: kdo, kdy, proč a čeho,
když tě náhle opouští.

Stojí rovně, hlavu sklání
jak ulovené hejno ryb,
čekáš na své blahopřání,
to které nejde uchopit.

Kim Ir-sen a testament

21. června 2017 v 20:59 | Urea |  Poezie: mezi myšlenkou a novostarým světěm
Zemřel Titanik - spousta pláče.
Povstal Korejec - syn oráče.
Vesničan jak noha hráče.
Přitom šlo o mega sráče.

Kimík - malá nuzná nudle
říkali mu tlustý pudle.
Na komanče slyšel tak
že ho málem trefil šlak.

Byl to Kimík všeuměl
nic však zvláště neuměl.
Pózoval na haldě hnoje
do boje hnal party svoje.

Malý Kimík jak dva muži
myslí, že ten národ vzpruží!
"Vyhnat tu japonskou plevu!
Stalin? Mao? Na ně seru!"

Ten Kim Ir-sen měl sen!
Být uctíván jak Šém.
Rozbít jak césarovy fracky,
celou jihokorejskou frakci.

Začal se však klepat Kimík
ze strachu měl v hlavě hliník
skočil jak psík na Stalina
z huby ukápla mu slina.

Než z něj Šéf - udělal šéfa.
Strategického eléfa.

Malý psík a šéfík Kim,
všechno zná a všude byl!

Trvalo jen krátkou chvíli
A Kimíka rozdrtili.

Truman ho hned chtěl
prostě z kola ven.

Na severu Koreje,
pšence prostě nepřeje.

Rozum

27. března 2017 v 15:11 | Urea |  Glosy
"Ty fakt nemáš rozum!"

Urea: "Já vím, vždyť už nějakou dobu čekám, než si mě konečně najde... Ale ještě se neohlásil."

Co jsem nad věcí

27. března 2017 v 15:07 | Urea |  Poezie: mezi myšlenkou a novostarým světěm
Od tý doby co jsem tak nad věcí...
strkám hlavu do nory zaječí...
náhle nahá a zcela nad věcí...
rozbiju se o desku Tachecí.

(Bára Tahechecí - opravdová diskuzní psychopathka... :) )

Kam dál